sobota 30. ledna 2016

Zeg ik Amsterdam, meen ik vaak Amstelveen

„Jako dítě, které mámě se ztratilo, stojím na kraji města jménem Babylon. Nikomu nerozumím, vůbec nic nechápu a nemám žádný plán.“

To město se jmenuje Amsterdam. Lidem většinou rozumím, pocit nepochopení trvá, ale zato mám spoustu plánů. Vypracovala jsem seznam třinácti aktivit, které během svého šestiměsíčního pobytu v Benátkách severu splním. Ačkoliv u prvního bodu si jsem jistá, že to bude pořádná dřina.

  1. vyfotit nizozemskou veverku
  2. strávit den ve Vondel parku
  3. v každém ročním období se vykoupat v moři zima
  4. koupit si kolo (ačkoliv souhlasím s Eliasem, že ukrást si ho by bylo stylovější)
  5. koupit kytici tulipánů
  6. bruslit před Rijksmuzeem
  7. upéct sušenky pro novorozeně (pokud bude trouba)
  8. naučit se oorlog a hranolky
  9. oslavit narozeniny na pláži
  10. waddeneilanden
  11. koupit si a přečíst noviny
  12. navštívit protestantskou mši
  13. donutit některou návštěvu ke konzumaci herynka

Dřina je ostatně většina příprav na další dřinu. Ne, že by se to v mém případě až tak moc týkalo dřiny fyzické, ta se naštěstí díky nevysoké postavě, podpatkům a sukni týkala zejména usmívání a konverzace na téma: „Pozor, ten kufr je opravdu těžký. To víte, je to na půl roku.“ Skutečnost, že podstatná část mého majetku dorazí zakrabicovaná o týden později jsem dříčům raději zatajila.
obvyklé fáze: bazradnost - shromážďování - bezradnost - nemůže se to tam vejít - bezradnost - skládání - bezradnost - vešlo se

Prozatímní dřina tedy spočívala v plánování, organizaci, kontrole a opětovném plánování. Jako správný srdcař jsem pojala úmysl vyřídit všechny potřebné Erasmuspapíry během léta, což bylo bojkotováno jak Vrije Universiteit van Amsterdam tak i Universitou Karlovou v Praze, protože letní semestr přestává být sprostým slovem až v říjnu. Naštěstí byla jediným zádrhelem v cestě do země větrných mlýnů snaha odevzdat motivační dopis do Utrechtu osobně. Jelikož jsme si destinace předem rozdělili, šlo pouze o formalitu, která sice znamenala, že mnou vybraný Amsterdam a Vondelpark a Voetboogstraat 33 musím pustit k vodě, ale na druhou stranu Utrecht leží také v Nizozemsku a o tom to je. Během odevzdávání A4 se spoustou krásných slov o konijntje Nijntje jsem se dozvěděla, že místa v Utrechtu jsou obsazená neb nyní-tam-pobývající se rozhodl svůj pobyt prodloužit. Ale A’dam je prý volný. A tak jsem se Brunovi navzdory dostala do autobusu Student Agency směr P+R Zeeburg Amsterdam. Tam jsem stihla přečíst kousek článku na Jihoafrickou literaturu, poslat pár překvapených tweetů o tom, že se kodrcám z Vypichu na Florenc, abych se vzápětí Blankou opět dostala na Vypich, zlepšit němčinu čtením billboardů a velmi lehce se prospat. Můj plán vynucená skutečnost o nedostatku spánku zaručujícím spánek v autobuse nejprve zcela nevyšel. Asi proto, že se ráda dívám na ubíhající světla na dálnici. Taky nás stihli dvakrát zkontrolovat němečtí celníci, ale byli to hodní hoši a potřetí už nepřišli. Nakonec jsem zmožená nepříjemným pocitem v břiše, bolavou hlavou a únavou využila vystoupivšího spolucestujícího, zabrala obě sedadla a jala se dívat z okna. Německo je velké nic před Nizozemskem. A ošklivé. Lidé podivní. Zamračení. Měla jsem pocit, že se z něj nikdy nedostaneme. A taky se mi za Düsseldorfem chtělo spát. Usnula jsem. Nejlíp za celou cestu. 

Žluté čtyřkolo, ve kterém jsem strávila příjemných 16 hodin.
Pokusila jsem se nezahálet a plnit úkoly na předměty, které jsem ještě neměla.
Výhled na letiště ve Frankfurtu ze sedadla číslo jedna. Nápojový bazmec byl jinde, celníci sto metrů před námi.

Probudilo mě až hlášení, že si dáme patnáct minut pauzu. Čerpací stanice Shell, v regále čokoláda Tommy’s, tak jsem byla ráda, že si splním jeden bodík programu ještě v Německu. Za toaletu 50 centů, posadím se a z nudy pročítám obdržený lístek. Rozumím mu. Čtu ho ještě jednou. V tu chvíli mi to dojde. Já zaspala vjezd do Nizozemska. Takže Nizozemsko pro mě začalo na odpočívadle Oeijenbraak A67. Kromě čokolády jsem zakoupila ještě svého letního kamaráda Vifit a slavnostně zaplatila kartou. Na Shell tedy funguje, snad se bude držet. A Nizozemsko je mnohem hezčí než Německo. Možná i proto, že jsem v Bredě i Rotterdamu mohla zavzpomínat, že přesně tudy jsem jela, na této lavičce seděla, tady bloudila a tady mi byla zima.
Kvalitní fotky a Vifit jsou dvě různé věci. Nizozemsko.
Švédi jsou všude. I u vchodu do domku mají katalogy.
Nic pohodlného netrvá věčně, takže bylo na čase opustit žlutý autobus a vydat se vstříc sychravému, šedému, větrnému Amsterdamu. Kartou jsem stále na úspěšné vlně zaplatila jízdenku a po krátkém vzpomínání na Centraal Station (kde byly ty záchody, co k nim vedly jezdící schody?) jsem se vydala do metra, bez zmatkování našla svou linku (na dvou kolejích jezdí nahodile čtyři) a vydala se směr Uilenstede. Alespoň já. Řidič se rozhodl zpestřit mi cestování v botách, které jsem díky nateklým nohám ani nedopla a vzal to jinou kolejí, takže jsme se museli kousek vracet. I tak jsem stihla přijít pro klíče včas a vyplnila jsem si i přihlášení k pobytu. Pár kolonek mi pravda dalo zabrat (Od kdy je vaše příjmení vaším příjmením? Datum a místo narození obou rodičů.). Nakonec jsem spletla jen jeden rok narození, což je velmi slušné skóre na někoho, kdo si letopočty pamatuje maximálně po meziválečnou literaturu.
Po více než 16 hodinách cesty jsem tedy slavnostně dosmýkala svůj kufříček k hlavnímu vchodu, což s mými dioptriemi byl výkon, zhodnotila okolí (staveniště), pokusila se odemknout, zjistila že je otevřeno a vešla. Nic moc. Modrá špinavá podlaha, bílé stěny, něčí boty u dveří. Letáky IKEA vedle. Švédsko jednou ovládne svět. A potom schody. Toho nejhoršího druhu. Krát dva do druhého patra. Zalitovala jsem, že ten pán, který mi v Praze vnutil svou navštívenku a co jsem se mu dle svého zvyku představila falešným křestním, není se mnou. Takto mi nezbylo než se spolehnout na úrazové pojištění a vytáhnout kufr nahoru sama. Pokoj vypadal lépe než společné prostory. Krásná modrá podlaha, všechno až na oranžovou židli bílé, velké okno, skříň, televize a báječné modré křesílko. Chybí už jen vlajka na zeď.
schody do dočasného domova
pokoj po příjezdu (ploché vlevo dole je peřina)
pokoj od okna (nadšená modrým křesílkem)
 V rámci protažení nohou jsem se vydala do nedalekého obchodu, což vyvolalo několik vzpomínek velmi konkrétního druhu. Lidé, kteří se míjejí. Před obchodem jsem neodolala a pokusila se pojišťovně pustit žilou, tím, že mě nohy pustily do kleku, aniž by předtím považovaly za důležité mě o tom informovat. A tak jsem roztrhla první silonky a řekla nizozemsky, že jsem v pořádku. V obchodě jsem si taky popovídala. S paní u sáčků na ovoce, že nejdou otevřít. A s paní u pokladny, kde se mi do třetice všeho dobrého podařilo zaplatit kartou. Stejně jako při mých minulých návštěvách obchodů na mě pokladní zaútočila velmirychlouvětou, které jsem absolutně nerozuměla. Na potřetí jsem si vzpomněla, že se takto ptají, zda chci účtenku. Nechtěla jsem. Protože Jumbo stokbrood je prachobyčejná bageta.
Cestou zpátky jsem spatřila mladíka s kufrem bezradně si prohlížejícího cyklistický rozcestník. Nějak jsem byla v dobrém rozmaru a zeptala se, zda mu mohu pomoci. Možná se na mě přeneslo to, jak mi před rokem a něco všichni Nizozemci vehementně pomáhali. Mohla jsem. Polský student matematiky hledal místo výdeje klíčů a obtížně se mu věřilo, že jsem tam teprve dvě hodiny. Doprovodila jsem ho až ke kavárně, pohlídala mu zavazedlo a nakonec jsme se šťastně rozloučili. Na jméno jsem se neptala, vizitku nemám a choval se normálně. Takže pravděpodobně nebyl od M.

A potom začalo šťastné období sociálních kontaktů. Internet jsem přes kabel nahodila napoprvé, ale pozvání na seznamovací večírek jsem lámanou angličtinou musela odmítat dvakrát. Podruhé to bylo lepší, jedna slečna byla z Rakouska, takže mi rozuměla. Čtyři hodiny autobusového spánku mé jazykové schopnosti nezlepšují. Stejně jako ty rozhodovací. Nejprve koupit jídlo a potom povléct postel se ukázalo jako kámen úrazu. Ale nakonec se mi povedlo najít nůžky a rozpárat odvzdušněné balíčky. Peřina je sice jak H předpokládala „IKEA výhřevnost jedna“, ale nadměrně hřející radiátor to bohatě vynahrazuje. Při příchodu jsem jej totiž pustila naplno, abych zjistila, co umí. Pořádně mi na noc zatopil.
zleva peřina, povlečení, cíchy, polštář

3 komentáře:

  1. Odpovědi
    1. To záleží na tom, jestli dnešek bude mít 24 nebo 32 hodin. Asi bych to na nazvala občasníkem s počáteční ambicí deníku následně týdeníku.

      Vymazat
  2. Paráda, Pajinko. Vždy se budu těšit na pokračování. A středy večer to jistí :-)

    OdpovědětVymazat