Dag van 24 uur

Mnoho věcí přirozeně zapomínám (vzít smetí), některé se ani neobtěžuji si pamatovat (jména) a jiné mi naopak v hlavě utkví. Například první večer na intru, kdy si člověk vybalí, posadí se a najednou nemá, co dělat. A cítí se sám. Tomuto se mi během prvního Erasmusvečera podařilo díky autobusu vyvarovat, ale mé ambice pro druhou noc neznaly mezí. Dnes to přijde.

ranní výhled z pokoje

Ráno jsem bohužel nemohla dle libosti dospat získaný deficit, protože Word of welcome se od desíti hlásilo o slovo. Nezbylo mi, než se, vzhledem k prozatímní nepojízdnosti a neochotě sponzorovat GVB, vydat na univerzitu pěšky. A tak jsem po sedmé vstala a vydala se na průzkum kuchyně s cílem uvařit si čaj. To, co jsem pokládala za kuchyň, a co se v průběhu dne opravdu ukázalo býti kuchyní, jsem našla v přízemí spolu se spícím člověkem na gauči. Lehce mě to překvapilo, nicméně podle množství špinavého nádobí jsem usoudila, že to opravdu musí být společný prostor a uvařila si v konvici vodu. Nazvat ji rychlovarnou opravdu nemohu. Než stihla uvařit, objevilo se přítmí a já mohla z pokoje identifikovat, zda vodní plocha, na kterou jsem viděla z pokoje, je obří louže nebo kanál. Byl to kanál.

Po částečném naplánování dne jsem se pěšky vydala směr VU (Vrije Universiteit - Svobodná univerzita). Pršelo. Deštník mi omezoval možnosti prohlídky okolí, protože jediný způsob, jak jej používat, bylo proti hlavnímu větru, což značně zužovalo zorný úhel. I tak jsem stihla detekovat pekařství, květinářství a obchod s knihami. Do svých poznatků o Nizozemsku jsem si také přidala poznámku, že údržba chodníků není prioritou. Samo o sobě by to nevadilo, ale v kombinaci s vytrvalým deštěm to vedlo ke vzniku jezer, která sice komplikovala chodcům cestu, ale projíždějících cyklistů se netýkala. A těch byla většina.

Uvítání bylo sice milé, ale mé problémy (absenci SIM karty, absenci univerzitní karty, absenci mapy) mi vyřešit nepomohlo. Akorát ve mně posílilo pocit, že s lidmi, kteří se věnují Erasmu, toho nechci mít moc společného. Spousta angličtiny, teorie nizozemských reálií (na kterou mám papír) a skupinových fotografií. Stádnost Erasmu se bude očividně bít s mou neláskou k organizovaným aktivitám, která byla jen povzbuzena slovy představitele studentské organizace „Be yourself.“ Nejlepší částí tak byl závěrečný citát, že život je krátký, ale Erasmus ještě kratší.

Následovala společná prohlídka kampusu, která byla díky trvajícímu dešti výrazně zkrácena o venkovní část, jež měla očividně tvořit jádro celé cesty. A tak, ačkoliv jsem informaci o existenci basketbalového hřiště velmi uvítala, opomenutí parkoviště pro kola mě nechalo chladnou. Možná mohou být kola odkládána na různých místech hlavní budovy, která za všeho nejvíc připomíná parkoviště doplněné o plastové židle a moderní umění. Jako pozitivní jsem nicméně seznala množství míst, kde může člověk usednout a kde má k dispozici stůl a může se tam v případě potřeby najíst. To totiž v knihovně nelze a jiné stoly, aby člověk na Palachově náměstí pohledal.

Po znehodnocení času jsem se vrátila zpět na kampus (protože kampus je jak ubytovací, tak univerzitní), protože v mé lampě svítila pouze jedna třetina žárovek, což je u hlavního zdroje světla v místnosti vada dosti podstatná. Měla jsem v plánu kontaktovat údržbu, která měla dorazit spolu s DJem a „old-timer Volkswagen minivan“. Stačilo jít po zvuku a za chvíli jsem si ulovila vlastního údržbáře. S chlapíkem jsem si konečně příjemně popovídala. Vysvětlil mi, že letadla, která mají ambice srazit poslední patra paneláků, tudy létají jen, když fouká daným směrem. Poskytl mi samozřejmou radu, že nosit adresu na klíčích není nejlepší nápad a podělil se se mnou o jedinou českou větu, kterou znal: „A je to.“ A bylo to. Při příchodu sice spravil nefunkční vstupní dveře, ale žárovky mi nevyměnil. Staví se s těmi správnými v pondělí. Snad.

Javaplein

Javaplein

Času ubývalo, a tak jsem se do veřejné knihovny na Javaplein (Javánské náměstí) vydala hromadnou dopravou. Zakoupila jsem celodenní jízdenku a pekelně se soustředila na zvláštnost nizozemské MHD. Při nástupu a výstupu je totiž třeba přiložit jízdenku na čtecí zařízení. V tramvajích jsou ve vozech, v metru na nástupišti nebo u vchodu na něj. Nástup do metra proběhl v pořádku, ale následný přestup na autobus vyžadoval pomoc domorodců. Okamžitě po výstupu jsem se totiž ještě na nástupišti uitchecken, což mi znemožnilo odchod z metra přes turnikety. Čtečka na nástupišti totiž sloužila jen pro ty, kteří přestupovali na vlak a neodcházeli. Já jsem potřebovala ven, což mi nakonec pracovník NS (Nizozemské dráhy) umožnil. Autobus jsem díky nepříliš přehlednému značení nástupišť dobíhala a celá šťastná se inchecken u zadních dveří. Až pochichtávání dvanáctiletých slečen mi napovědělo, že jsem Amsterdamu a ne v Praze. Takže nastupovat přednímu dveřmi. A u tramvají si to hlídat. Ty v centru mají totiž nástup zákeřně i v půlce. Obsluha budky s jízdenkami se potom za jízdy rozhlíží po kraji.

knihovna Javaplein, kde jinde půjčovat knihu na jihoafrickou literaturu

Registrace v knihovně byla sladce bezbolestná, protože jsem díky narozeninám v březnu spadla do kategorie 19 t/m 22, které se účtuje jen 25€ za 50 výpůjček na rok. Má karta (Maestro - modrá a červená jako nizozemská vlajka) se ukázala býti dokonalou a zvládla porazit i platební automat v knihovně, na kterém si loni všechny lámaly zuby, což v kombinaci s poplatným internetem a nepřijímáním hotovosti bylo pro cestovatele značně nemilé. Celá šťastná jsem tak se třemi bichlemi v kabelce a euforií vyvolanou přihrádkou s učebnicemi nizozemštiny vyrazila do centra na hranolky.

Plán vystoupit na Spui (stavidlo), protože tam to znám a tam jsme hranolky vždy jedly, kousek nevyšel. Asi tak o 700 metrů, protože jsem místo na Spui vystoupila na Rembrandtplein (Rembrandtovo náměstí). „Ten kousek dojdu,“ myslela jsem si. Došla jsem. Jenom jsem se mezitím pořádně prošla, protože jsem si všude byla jistá, že u příštího mostu přes kanál už to bude. Nebylo. Nicméně jsem poměrně dobře poznala centrum. Nejlepší způsob, jak důkladně zažít město, je se ztratit. Ačkoliv jistě ne nejpříjemnější. 

Značně promrzlá jsem nakonec Voetboogstraat 33 našla. Frontu osmi lidí před stánkem jsem nečekala, ačkoliv byla pochopitelná. Rozhodla jsem se ukrátit si čekání fotografováním, ale sotva jsem stihla vylovit peněženku, už jsem stála u okýnka. A nebylo to tím, že jsem se k eurům drala přes skvosty nizozemské literatury. Obdržela jsem své patat oorlog a přemýšlela, co budu dělat. Plný kornout hranolků totiž v kombinaci s cihlovou kabelkou, absencí možnosti jejího odložení a nevytaženým fotoaparátem značně komplikuje snahu zachytit jeden z hlavních bodů programu. Nakonec se mi podařilo pořídit několik fotografií telefonem a vyrazit směr Rijksmuseum. Ne, že bych ho chtěla celé projít, ale měla jsem v plánu si tam pořídit Museumkaart, která mi za 54,95 € umožňuje roční bezplatný vstup do více než 400 muzeí v celém Nizozemí. Takový opožděný vánoční dárek z dárků od prarodičů. Kromě karty mi muzeum nabídlo i možnost nácviku poslechu němčiny, neb chlapík na pokladně mě detekoval jako Němku a hovořil na mě tímto příbuzným jazykem.

Herengracht

Keizersgracht

Po šesté jsem celá šťastná dorazila na pokoj, dala si dubbele vla, které mělo původně býti snídaní, z posledních zbytků sil přestěhovala nábytek v pokoji a zjistila, že fotografie hranolek z telefonu spolu s dalšímu zmizely. Wifi, vybalování, úklid a stesk po domově jsem pro nedostatek času odložila na neděli. 

Mortimor s waflí a dubbel vlaflip

výsledky celodenního snažení