De apartheid en het socialisme uit de perspectief van de kinderverteller

 „Ale říkám ti, dej na má slova, dávám jim ještě dva roky. Ne víc.“

Každý totalitní režim má své příznivce a odpůrce. Konec jihoafrického apartheidu prorokoval bývalý voják strýček Tank, zatímco soumrak bolševiků předpovídal válečný veterán Kraus.  Odmyslíme-li si ideologické základy obou dob, zjistíme, že běžný život v zemi ve středu Evropy měl překvapivě mnoho společného s tím na jihu Afriky. Například děti. Ty jsou součástí každého režimu a přirozenou nadějí politických elit, které jejich výchově spolu s rodiči věnují nemalou pozornost. A děti zase na oplátku věnují pozornost i tomu, čemu nemají. Knihy o totalitě očima dětských vypravěčů se těší popularitě jak u čtenářů, tak u autorů. Čtenářům nezřídka připomínají jejich dětství a zprostředkovávají jim tak jistý nostalgický obraz zamčeného ráje, jehož kulisy jsou nenávratně pryč. Autorovi naopak dětský vypravěč poskytuje možnost uchopit dobu méně obvyklým způsobem a zdůraznit prvky, které by použitím běžného vypravěče zanikly.

Knihy

Pro ilustraci shodných rysů dětských vypravěčů z období apartheidu v Jihoafrické republice (1948-1990) a socialismu v bývalém Československu (1948-1989) jsem použila knihy Ons is nie almal so nie (Nejsme všichni takoví) spisovatelky Jeanne Goosen a Roepman (Buditel) od Jana van Tondera. Jejich českými protějšky jsou Nebarevné vzpomínky Martina Vopěnky a kniha Zeď spisovatele a výtvarníka Petra Síse. Ačkoliv se dětství všech hrdinů shodně odehrává v padesátých a šedesátých letech minulého století, přesto se od sebe knihy svým pojetím a z toho plynoucí bližší specifikací vypravěčů liší.

Zástupci jihoafrické literatury jsou založeni především na popisu děje, který vypravěč v ich-formě v dané chvíli prožívá. Tématem knihy Roepman je tak kromě osobních problémů dospívajícího Tima a jeho rodiny, zejména tajemná postava buditele. Joon pracuje u dráhy a budí zaměstnance před jejich směnou. Má ale také nebývalou mravní sílu a vliv na obyvatele čtvrti. Ons is nie almal so nie má nejmladší a také jedinou dívčí vypravěčku. Gertie ještě nechodí do školy a tráví dny s matkou. Dějový rámec knihy tvoří zranění a smrt otce a následné obrácení matky na víru.

České knihy jsou oproti tomu především knihami vzpomínkovými. Zatímco v Nebarevných vzpomínkách bezejmenný vypravěč v ich-formě líčí své dětství a zároveň jej i z odstupu komentuje, kniha Zeď se částečně vymyká z konceptu vyprávění v první osobě. I zde je tato forma u vyprávějícího vypravěče a v deníkových zápiscích hlavní postavy přítomná, jinak je ale o hrdinovi mluveno ve třetí osobě. Zeď se navíc liší i svým zaměřením na vytvoření vizuálního zážitku a zprostředkování obecného popisu historických událostí. Zmínky o soukromém životě hlavního hrdiny a jeho blízkých jsou proto osekány na minimum.

Totalita očima dětí

I přes výše popsané rozdíly vykazují vypravěči a knihy množství rysů, které je propojují a zároveň je odlišují od knih vyprávěných z pohledu dětí vyrůstajících v jiné době.

Jedním z nejvýraznějších rysů je pozornost, kterou vypravěči věnují politické příslušnosti lidí z jejich okolí. Tam, kde Petr Bajza v Bylo nás pět, považuje za nejdůležitější informaci o Tondově otci, že: "Jeho otec, pan Martin Bejval, je ze všech nejsilnější. Každému se postaví bez bázně, každého přepere,“ tam neopomíná bezejmenný hlavní hrdina knihy Nebarevné vzpomínky uvést u každého člena rodiny jeho politickou příslušnost: „Také dědeček Antonín z tatínkovy strany byl v komunistické straně.“ Stejný pokřivený pohled na dospělé je vidět i v Ons is nie almal so nie: „Máma vždy volí SAP. Podle ní mají všichni lidé práva.“ Strana Jižní Afriky (SAP, Suid-Afrikaanse Party) je zmíněna i u popisu anglické rodiny v knize Roepman: „Otec řekl, že Jacobsnovi volí SAP a že jediné, o čem ještě tak mají představu, je královská rodina.“

K této politické průpravě se přidává i základní pravidlo pro přežití a to nic nevidět, do ničeho se nemíchat a nic neříkat. „Ty se, Ľuděčku, hlavně do ničeho nepleť. Nemusíš nikomu říkat, co si myslíš,“ vybízí babička strýce hlavního hrdiny v Nebarevných vzpomínkách a Timova maminka několik tisíc kilometrů jižněji má na věc stejný názor: „Musíš být hluchý, když někdo mluví o špatných věcech. Zavřít oči. Držet pusu.“ 

I tak se ale rodiče nespoléhají na mlčenlivost svých ratolestí a ožehavá témata probírají buď večer, když děti spí, nebo je přes den posílají ven. V knize Zeď se babička dokonce uchyluje k použití němčiny: „Otcův bratranec Lamin je ve vězení! Babička o tom mluví s rodiči německy, abychom já a moje sestra nerozuměli. Ale něčemu přeci jenom rozumíme.“

        Že se nedůvěra netýká jen absolutně cizích lidí, ale i sousedů, zjišťují děti poměrně záhy. Setkávají se jak s těmi, kteří raději o nikom a ničem nechtějí vědět, tak s těmi, kteří naopak chtějí vědět vše. A tak Tim popisuje, že když se nastěhovali noví sousedé a maminka je šla s koláčky přivítat, řekla jí sousedka, že nechtějí raději žádný kontakt. Obavu z druhého druhu sousedů má Timova rodina i proto, že jejich barevná služebná má malého syna, který s ní bydlí, což je zakázáno. Na pozoru před sousedy se má i česká rodina v Nebarevných vzpomínkách:

„Dívali jsme se právě, jak se modul Apollo pomalu otevírá, když zazvonila paní Nechvílová. Prý jim nefunguje televize - jestli se může dívat u nás. Bylo to podivné, protože oni měli televizi mnohem lepší. […] Tatínek později říkal, že k nám paní Nechvílová přišla, aby zjistila náš postoj k této události - jestli nejsme z úspěchu Američanů příliš nadšení a jestli nás nesvedl ke kritice Sovětského svazu.”

I v knize Petra Síse najdeme trefné zobrazení sousedských a rodinných vztahů. Soused na stole se "skleničkou" u ucha poskytuje jasný obrázek doby.

Zeď, Petr Sís

Závěr

Kraus i Tank se ve svých předpovědích z úvodu mýlili. Oba režimy vytrvaly až do devadesátých let a poskytly tak dnešním autorům nespočet námětů ke zpracování. Režimem motivované paralely je nemožné přehlédnout, teoretickou otázkou zůstává, nakolik tyto odrážejí skutečnost. Její praktické řešení patří dětem s klíčem na krku a bez mobilu v batohu.

Použitá literatura

·   GOOSEN, Jeanne. 1993. Ons is nie almal so nie. 1. nizozemské vyd. Amsterdam: Amber. ISBN 90-509-3214-2.

·   SÍS, Petr. 2007. Zeď: jak jsem vyrůstal za železnou oponou. 1. české vyd. Praha: Labyrint. ISBN 978-80-86803-12-8.

·    VAN TONDER, Jan. 2008. Roepman. 1. nizozemské vyd. Leuven: Davidsfonds. ISBN 07-981-4458-0.

·  VOPĚNKA, Martin. 2013. Nebarevné vzpomínky: o rodině a dětství, ale hlavně o 60. letech. Vyd. 1. Praha: Práh. ISBN 978-80-7252-441-9.