neděle 14. února 2016

Kleine overwinningen

Život na Erasmu lze přirovnat k životu malého dítěte. Věci, které jsou za normálních podmínek brány jako samozřejmé, jsou po kompletní změně prostředí hodnoceny jako malá vítězství, hodná, stejně jako první vygryndané slovo, zaznamenání. Já negryndám mama, nebublám papa, ale říkám assegaai (kopí).
stanice metra
Assegaai má svůj původ v předmětu Jihoafrická literatura, ke kterému se řadí i můj největší 666ti stránkový úspěch zvaný Stemmen uit zee. Bohužel jeho zopakování nevidím reálně, poněvadž druhou povinnou knihu o délce přes 400 stran do úterý nezvládnu. Jsem totiž zaměstnaný člověk, který se včera konečně dočkal nejen skříňky na potraviny, ale i funkce. S ohledem na všeobjímající pořádek v kuchyni bylo na večerní schůzi rozhodnuto o rozdělení koryt a já se tak stala floor managerem. V rámci přípravy na zodpovědný výkon této funkce se mi dnes poprvé po čtrnácti dnech podařilo lokalizovat nejen mop, ale i koště. Zítra proto hodlám zaútočit na odměnu za aktivitu. Desetkrát vytřu a pivo je moje.

S kuchyní souvisí i další drobné vítězství. Díky včerejšímu generálnímu úklidu jsem ji totiž uznala jako zdravotně převážně nezávadnou a rozhodla se dnes poprvé trochu víc uvařit. Volba padla na omeletu, neb potřeba jiných než sýrových a luštěninových bílkovin mě sužovala již několik dní. Zdecimovala mě natolik, že jsem se bez pláštěnky, inzerovanému dešti navzdory, vydala do nedalekého obchodu pro vejce, Brie a nějaký kus salátu. Vyhrálo veldsla, což je podle slovníku i wikipedie kozlíček. Odměnou za odvahu čelit dešti mi navíc byla i bílá růže, kterou jsem při vstupu do obchodu dostala jako valentýnskou pozornost podniku.
první vlastnoruční nemikrovlnkové teplé jídlo a Valentýnská růže
I přes všechna amodácí vítězství, jako je například i skutečnost, že už kaši nedělám v módu polévka, ztrácím občas půdu pod nohama. Třeba dnes, když se jeden z obyvatel patra, kterého jsem byla schopna poznat i mimo budovu, ukázal jako ten, co tu bydlel jen dočasně a dnes se stěhoval. Takže z šesti pokojů na patře znám opět jen osazenstvo čtyř. Ačkoliv díky domovní schůzi už tuším, jak vypadá nadpoloviční většina obyvatel. A s jednou z nich se přátelím na FB. Protože oznámení o domácí schůzi se líp věší na „zeď“ než na všechny tři lednice.

Už nějakou dobu se snažím býti člověkem, ale ve čtvrtek mi to, alespoň pokud na sebe aplikuji Mojmírovo prohlášení, že: „lidi jsou líný a neschopny vykrocit ze svy komfortní zony,“ opět nevyšlo. Jest pravdou, že jsem nevykročila, alébrž vyjela, ale nekomfortní to s ohledem na tři roky s pražskou MHD určitě bylo. Přednáška o nizozemské kultuře se totiž konala v centru a začínala o půl osmé večer. Bloudit na kole Amsterdamem nepatří k mým oblíbeným hobby ve dne, natož v noci. Definitivní ano účasti tak padlo až poté, co mi bylo sděleno, že: "Osman to dá do navigace." S myšlenkou, že alespoň budu mít případné půlnoční bloudění na koho svést (a zase na chlapa), jsem připevnila přední světlo a vyrazila na nejupovídanější večer svého pobytu. Společnost totiž tvořily také Němky, z nichž jedna dokonce uměla plynně nizozemsky. Obsah přednášky díky mé specializaci příliš nového nepřinesl. Flessenlikker stejně jako skutečnost, že Nizozemci nejsou nezdvořilí, ale pragmatičtí (je rychlejší říct "ne" rovnou než se půl roku vytáčet) jsem znala. Obohacující však byla anglická slovní zásoba pojící se s Nizozemci a to konkrétně Dutch treat (pozvání, kde každý platí sám za sebe) a Dutch comfort (konstatování, že mohlo být i hůř). Pražský podíl na vítězství v kvízu byl oceněn plechovkou piva, kterou jsem po návratu zanechala v kuchyni. Očividně se jí během pátečního večírku někdo ujal, na rozdíl od zdemolované pohovky, která momentálně odpočívá na trávníku pod okny.
oranžový mužík na přednášce
tisknoucí tiskárna, stánek s párky v rohlíku, vyzvednutí rezervovaných knih, úvahy o koupi mapy, druhý dopis z radnice, funkční náhražka citroenzuur (kyseliny citronové), výběr jogurtu, plánování nákupů dle počasí, výlet k moři, výstava Reve a Het Muizenhuis, snaha o uznání ekvivalentů předmětů, hovory se spolužáky

2 komentáře:

  1. Floor manager... taková pocta by mě asi spíš vyděsila :)
    Hm, na omeletu jsem dostala chuť. Ale ještě mě čeká dojídání bramoboráků ze včerejška. A s tím není tolik práce, to už je hotové :)
    Už asi podruhé tu zmiňuješ Fb.. a mně se stále nepodařilo tě tam vypátrat.
    Už nevím v kterém článku jsem četla o špuntech do uší. To jsou ty dokonalé? Můžu si je přát darem? I když v době, kdy je dovezeš, bych je mohla používat už za docela jiným účelem, než potřebuju teď...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bramboráky, hmm. A kuchyň je stále uklizená. Ale pochybuji, že přestěhování výrazně změnilo mé neschopnosti, co se tvorby této pochoutky týče.
      Se sebenalezením na FB jsem měla, když jsem chtěla slečně ukázat, která z těch bez obrázku jsem, také problém.
      Ano, to jsou ty dokonalé, co je doporučují 3 nederlandisti z pěti a co odhluční i letadlo. Pěnové špunty Moldex měním pouze za české silonky.

      Vymazat