pátek 12. února 2016

Zandvoort in februari

Rozhodla jsem se, že budu v Nizozemsku držet volné neděle, abych si mohla pobyt i aktivně užít. Číst nizozemské knížky od rána do noci totiž můžu i v Praze a s třetinovým nájmem. Můj nedělový plán se však lehce zkomplikoval, když jsem si uvědomila, že u některých výletů by nebylo špatné, aby se odehrávaly za příznivého počasí. Tedy aby alespoň nepršelo a v ideálním případě i svítilo slunce. Jinak by totiž mé fotografické vzpomínky na Severní Holandsko reprezentovaly stopadesát odstínů šedi. Podle předpovědi mělo být o víkendu tradiční počasí, takže jsem využila volného pátku, kdy nemělo pršet a mělo i svítit slunce, a vyrazila k moři. Protože moře je moře a bez moře to nejde. Možná to jde bez hranolek s oorlog, ale bez moře určitě ne.
přednáška o nizozemské kultuře, momentálně v hlavní roli flessenlikker
Ráno mi v sedm hodin zazvonil budík a o deset minut později začaly stavební práce za oknem. Vzhledem k tomu, že jsem ve čtvrtek večer byla v centru na přednášce o nizozemské kultuře, rozhodla jsem se vyčkat až se trochu rozední. Rozdíl mezi noční přednáškou (končila v deset) v Praze a v Amsterdamu je totiž ten, že v Praze můžete cestou domů pospávat v tramvaji. V Amsterdamu vám nezbývá než si těch osm kilometrů odšlapat. A ještě být rád, že ta Němka, co mluví nizozemsky, zná cestu.
V jedenáct večer jsem neměla chuť zabývat se balením a nechala jsem tak přípravu věcí na ráno. Pláštěnku spolu s průběžně pohřešovanou druhou utěrkou jsem nenašla, zato jsem ztratila půl hodiny hledáním, takže bylo už devět hodin a světle šedá mlha, když jsem konečně vyjela.

Devět nula dva jsem projela prvním kontrolním bodem a devět nula pět jsem si to už vesele šlapala do ztracena. Protože tu cestu "přece znám", "už jsem tam dvakrát jela", "nebudu si plánovat trasu jenom si napíšu na papírek vesnice, co mám po cestě" a "pojedu podle směrovek". Tůdle. Zaprvé jsem papírek s názvy vesnic zapomněla v diáři. A zadruhé stejně v Amsterdamse bos (Amsterdamský les) nebyly žádné vhodné směrovky. Mohla jsem si vybrat, jestli chci navštívit manéž, venkovní divadlo, kozí farmu nebo „Louži“, ale kudy na Zandvoort, Schiphol či přinejhorším Haarlem jsem se nedozvěděla. Nakonec vyhrála varianta „Louže“ (De Poel). Krátká fotopauza předtím než jsem se otočila a vrátila na méně poznávací trasu mi umožnila si uvědomit že:
1. velký kus na mapě nemusí být nutně velký kus ve skutečnosti
2. velkou hlavní silnici, kterou mám křižovat, nemusím překonávat pomocí křižovatky, ale také ji mohu záludně podjet aniž bych ji registrovala
3. v mém podání je cesta vždy cíl
Amsterdamse bos, De Poel (Amsterdamský les, "Louže")
přistávací dráha Schiphol
Podle map Google jsem měla na vybranou několik tras. Velmi ráda kvůli přistávajícím letadlům jezdím kolem Schipholského letiště, takže jsem vybrala tuto trasu a ještě si dala pozor, abych nejela přes Haarlem, protože ten je na cestě mezi Amstelveenem a Zandvoortem nejen zajížďka objektivní, ale i neobjektivní, protože pohyb ve městě napomáhá jeho intenzivnímu, ne vždy chtěnému, poznávání. Haarlemu se mi pravda podařilo vyhnout ukázkově. 
zamýšlená trasa (modrá varianta)
pravděpodobná skutečná trasa delší o sedm kilometrů a dál od Haarlemu

protože letadlo má na přechodu přednost
nizozemské aerolinky přistávají na nizozemském letišti
Naopak se mi nepodařilo se vyhnout místu zvanému Cruquis. A to jsem se opravdu snažila. Během poznávání Cruquis naštěstí ještě svítilo slunce, takže s pevností, která měla sloužit na obranu Amsterdamu, jsem se seznámila ráda. Ovšem poté, co slunce zmizelo a obloha se navzdory předpovědi a v souladu s absencí pláštěnky tvářila na déšť, jsem už měla mnohem menší radost z krás místa, kde se v roce 2002 konala výstava květin Floriada. I přesto jsem vylezla k dominantě výstaviště, která podle tabulky stála na kopci vysokém 40 metrů.
pevnost Vijfhuizen (Pětdomů)
pevnosti kolem Amsterdamu
Haarlemmermeerse Bos (pozůstatky výstaviště Floriada 2002)
výhled z pyramidy
konstrukce na vrcholku hory (40 metrů)
A stále jsem improvizovala, projela golfovým hřištěm a na chvíli vsadila na knooppunty (spojovací body). Jako cyklisté v Nizozemsku se totiž můžete řídit buď červenobílými směrovkami s názvy měst, které většinou ukazují nejkratší cestu, nebo sítí knooppuntů, které častěji vedou hezkou krajinou, jsou o něco lépe značené a na stanovištích bývá mapa (o něco lépe neznamená dobře natož dokonale, aby nedošlo k dezinterpretaci.)
Ve chvíli, kdy jsem si stanovila pořadí čísel (80-83, 77,…) jsem natrefila na směrovku, která konečně ukazovala Zandvoort. Chvíli jsem o ní zauvažovala, ale vzhledem k ranní špatné zkušenosti jsem setrvala u knooppuntů. Přijela jsem ke křižovatce ze směru A, kde byl rovnou přejezd na stranu C rovně nebo přímo odbočit doprava stranou B. Knooppuntová tabulka ukazovala můj oblíbený klikyhák - kousek rovně a doprava, což může znamenat cokoliv. Pod vlivem červenobílého ukazatele, který ukazoval přímo doprava, jsem odbočila výjezdem B. Po pár metrech mi to nedalo, otočila jsem se, vrátila se k vjezdu A, přejela silnici a dala se doprava, tedy směrem B. Teoreticky jsem se za chvíli měla ocitnout ve špatném jízdním pruhu, ale to už mě šipka naváděla ostře vlevo. Vlevo znamenalo sjet z cesty na něco terénního a strmého. Inu, pustila jsem se do toho. Pod tím terénním byl podjezd pod vozovkou a já se za chvíli neomylně řítila směrem, ze kterého jsem přijela k bodu A. Polní cesta a kolo bez odpružení. Naštěstí stezka za chvíli zahnula a vedla rovnoběžně se silnicí B na Zandvoort, takže aspoň směr byl v pořádku. Až na to, že potom přišla další cedulka, která mě nabádala odbočit vpravo. To už bylo obtížné. Vpravo byla voda, vlevo plot a přímo přede mnou samoobslužný ruční pont. Chvíli jsem o něm uvažovala, ale jelikož jsem se chtěla okoupat až v moři a ne už v Cruquis, otočila jsem se, vrátila do bodu A a odbočila vpravo podle červené směrovky.
plaveme podle knooppuntů
schéma, nejprve červená, poté modrá, nakonec černá
Po krátké poznávací cestě Zandvoortem jsem našla centrum i s obchodem Hema, kde jsem potřebovala koupit alespoň 1,5 litrovou láhev vody. Ne, že bych měla žízeň, ale nechtělo se mi cestou zpátky podstupovat třicetikilometrový pískový peeling nohou. Hema byla velká, krásná, skoro jsem si tam koupila vše, co mi na kolo chybí (zvonek, netuhnoucí zámek) i nechybí (světýlka), ale nakonec jsem vzala jenom žárovky, protože měli přesně ten typ, který jsem potřebovala. Po krátké procházce městem, obdivování laviček a zjištění, že obchody se suvenýry jsou v únoru zavřené (hlavně, že zmrzlinářství vedle fungovalo), jsem našla Albert a koupila dvoulitrovou vodu. Protože jsem se chtěla trochu zahřát zevnitř než se umrtvím zvenku,  usídlila jsem se na náměstí v Bakker Bertram a dala si appeltaart (jablečný koláč) s čajem. Chlapík nabídl šlehačku, čemuž jsem neodolala a pokud budete někdy v Zandvoortu, dejte si ji k tomu koláči také. Mezitím jsem několikrát slyšela místní zvonkohru.
tulipánová lavička
lavička u kasina
stará láska nerezaví, ale zámky u moře ano
labutí věk, labutí dům
kočka
Povzbuzena čajem jsem sedla na kolo, vyjela na bulvár, dala se doleva a jela a jela až skoro k vjezdu do dun směr Den Haag. Tam jsem kolo zamkla, vzala si věci a sešla na pláž. Můj koupací plán byl lehce zkomplikován skutečností, že moře začínalo až za „jezírky“ ve kterých sídlili racci. Jenomže já jsem já a když už jsem jela třicet kilometrů v plavkách, tak teď přece kvůli pár meeuwen necouvnu. Takže jsem sundala ponožky, vyhrnula kalhoty a dobrodila se k mezipásu. Poté jsem odevzdala patronát nad svými svršky rackům a bojovému potkanovi Mortimorovi a šla. A šla. A šla. Když byla voda do pasu, tak se mi začalo trochu hůř dýchat. Seznala jsem, že není času na zbyt a pokusila se o dvě tempa s hlavou nad vodou. I tak jsem okamžitě lapala po dechu. Dala jsem si pět sekund na vydýchání, ponořila se celá, částečně se rozdýchala, udělala čelem vzad a nejistě se na zmrzlých kusech něčeho, co před chvílí byly nohy, vracela na břeh. Částečně oblečenou už mě ovládly endorfiny, takže jsem udělala pár snímků, probrodila poslední ledovou vodu, vyhnula se většině mušlí a věřila, že se mi cit do chodidel někdy vrátí. Věř a víra tvá tě po sedmi kilometrech uzdraví.
racci a moře

Mortimor se rozhodl zůstat suchozemským potkanem.
Cesta zpět proběhla bez větších komplikací. Zejména proto, že na Amsterdam ukazuje víc směrovek než na přímořské městečko.  I tak jsem byla občas nervózní a skutečnost, že jsem se v šest večer seznamovala s kozí farmou, svědčí o tom, že orientace nebyla úplně ideální. Nakonec jsem však v sedm večer mohla uhasit žízeň i něčím jiným než celodenně chlazenou osmistupňovou vodou.
Vždy někdo šlape a někdo kouká po knooppuntech.

2 komentáře:

  1. Valašská pláštěnka na kolo: viksvajlantový ubrus (v nouzi postačí silnější igelit), prostřihnout těsnou díru pro hlavu tak, aby na zádech zbylo cca 0.5 metru délky a vepředu se to dalo přehodit přes řídítka a ještě přichytit dlaněmi tak, aby nefoukalo na prsty.

    Funkce: cyklista je prakticky mokrý pouze zpředu, kde na něj voda naráží. Hlavně kolena a stehna, následuje hrudník. Záda bývají suchá. Tato pláštěnka tato exponovaná místa kryje. Vlající volný kusem ubrusu na zádech ruší jinak laminární proudění kolem cyklistky a minimalizuje přilnutí vodních kapek na její záda. Smířit se musíme s mokrou hlavou, ale očím prospívá čepice s velkým kšiltem.

    Pozor: při seskakování se přední bazének vody s radostí vylévá do vašich bot.

    Další vychytávkou je naprosto neestetický široký pryžový gryndák na blatníku, chránící vaše boty od stříkající vody a bláta.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Krásně popsáno. V zemi, kde v supermarketu nemají kyselinu citronovou, by bylo zajímavé hledat viksvajlant. Ačkoliv možná odpovídá množství srážek igelitovému stavu nouze.
      Doplnila bych dobře sedící čepice s velkým kšiltem. V opačném případě má cyklista výhled pouze do kšiltu #odzkoušenozavás (asi stejně jako bazének).

      Vymazat