Misschien: Vyhlašujeme Vám válku

Dvě studené krabičky ležely na stole. A najednou nebylo nic. V průběhu hodiny se taštičky stačily uvařit a sníst. Jenom strávit jsme je nestihli. Jedno měly všechny společné. Bylo jich málo. Kupovali jsme dvě krabičky, pro dva dospělé a dva, přibližně osmileté, žaludky. A pak najednou nic. Rok, dva, tři. Co se děje? Horentní cena taštiček, malá velikost balení a zestárnutí osmiletých trávících ústrojí rozhodly, že prostě ne. Navíc už stejně nebyly moc k vidění. Jenom na tu chuť se jaksi nedalo zapomenout.

Tatínek také vyprávěl, že mu je kdysi jeho maminka udělala. Dlouho se s tím i s její maminkou patlaly a … Jemu to nechutnalo. Nebyly jako ty kupované.

To byl důvod, proč jsem se dlouho bála do nich pustit. Přeci jen můj život připomíná spíše Hollywood, tak proč sem tahat propadáky? Ale nakonec jsem našla recept, který neobsahoval brambory, a který by mohl být ono.

Následuje úryvek z deníku, který vedu ve své hlavě…

mezi podzimem a zimou 2009

…těsto je tuhé. Nedaří se mi ho vyválet, natož natenko. Nedaří se mi ho vyválet, natož do obdélníku. Rozválená placka se samovolně scvrkává. Grr, nenávidím tu hmotu. Vykrojené čtverce neví, jak vypadají čtverce, ale snaží se je napodobit. Moc jim to nejde. Jednotlivé rohy se nechtějí spojovat. Patvary z tlustého těsta o velikosti sloních uší. Taštičky to nepřipomíná. Po uvaření jsou zhodnoceny jako dobré, příště tenčeji těsto. Hmm, těš se…

23. ledna 2010

„Těš se,“ výjimečně nepřistupuji k těstu s láskou, ale s pomstychtivostí. V průběhu uplynulého dne jsem vypracovala důkladnou strategií a investovala do svého zbrojního arzenálu. Nově zakoupená bílá formička výhružně zacvaká čelistmi. „Dočkáš se, holka,“ zamnu si ruce a uchopím váleček. Beru malý, pro jeho obratnost. Tíhu mu dodají moje ruce, povzbuzené burákovou pomazánkou k snídani. Těsto splasklo. Došlo mu, že dnes to nebude žádná sranda. A taky nebyla, váleček zaútočil s razancí, oproti níž byla Hirošima požárem vánočního stromku…