Vařečku? Dnes raději ne.

Některé dny jsou přímo předurčeny ke zkáze. Slunce svítí, teploměr hlásí mínus patnáct a vy přeslechnete budík. Máte prázdniny. Potom vylezete z postele a po snídani zamíříte do obchodu. A když budete rozumní, tak si to vyložíte jako varování, pokud ne…
    Jsem zvyklá na ledacos. Bohužel v poslední době se mi stává, že v určitém obchodě míjím dennodenně jistý druh zboží a když ho jdu koupit, tak není. Například se mi to stalo s ovesnými vločkami. Poté, co jsem doma slíbila, že je přivezu, je celý týden neměli. Dobrá. Míjím pravidelně u piškotů v Jednotě dlouhé cukrářské. Dnes se chystám dělat Malakoff, a tak mířím najisto. Nejsou. Budiž. Jdu tedy pro podmáslí, které je podle mě samozřejmostí. Očividně ne. Dokonce ani mlékař jej nedoveze. Hodlám tedy rezignovat na lívance z podmáslí a udělat dražší s ricottou. Víte, že jsem ani moc nedoufala, že by ji mohli mít? Neměli. Ale mléčnou čokoládu měli.
    Po návratu domů a vtipném vylíčení mého zážitku se s úsměvem pouštím do vaření. Nejprve si udělám na chuť trochu marcipánu, který se povede. Zbývající bílka vyšlehám, přidám čokoládu a čekám po vychlazení výsledek v podobě čokoládové pěny. Mezitím se hotovím k lívancům. Jedu přesně podle receptu, ale těsto odmítá vykynout. Co se dá dělat, pokračuji přidáním bílků a jdu zkontrolovat pěnu. Pěna nikde. Umývám nádobu a lituji mléčné čokolády. Mezitím nahřeji lívanečník a pouštím se do smažení. Po osmi zkušebních vzorcích je mi jasné, že chyba je mimo mého smažení i v těstě. To posílám na exkurzi do žumpy a doufám, že nezačne kynout a neudělá mi nějaký další malér.
    Slibuji oběd na jednu hodinu a jdu pro klobásky, které chci osmahnout na pánvi a k nim volí oka. Těm však moc nehovím, a tak je raději přenechám sestřičce. Po pěti minutách snažení jí přenechávám i otevření klobásek a jdu raději utírat nádobí. Dneska už raději nevařím ani čaj.