Jak jsem nekoupila Prahu

Je několik věcí, na kterých jsem si zakládala. Například, že sebou nenechám manipulovat. Inu, povedlo se jim to. Stačilo jen vydávat špinavé praktiky za chválu a už jsem běhala sprinty do obchodu pro osmou tabulku čokolády poté, co jsem přechozí tři zničila při rozpouštění a jednu snědla. Snažila jsem se o minimalistický vzhled pišingru a posléze si už jen přála, aby ta ztracená poleva ztuhla. Spala jsem v minus pěti s otevřeným oknem, vstávala po rozednění proto, abych zjistila, že už není tekutá. Do tuhosti však měla daleko. Asi stejně jako já do Brna. Inu, změnila jsem se na vánoční stromeček, který transportoval nejen krosnu, zvoneček, krabici 50x30, tašku s počítačem, ale i v té chvíli téměř nenáviděný Pišingr.

Brno existuje. Otázkou je, ve které dimenzi, protože pocity, příběhy a drobnosti, jež se tam odehrávají, jsou příliš nereálné, na to, aby byly pravdou. Fručka, oblek, falafel, bankrot, výcvikový vojenský tábor.

V Brně jezdí tramvaje. Pro někoho, komu rve uši jejich slangové označení, je lepší se jim vyhnout. Ale ne, pokud jste zároveň jedličkou. Naštěstí i vločky mají nákladový prostor, a tak se jim v rámci díků nesmějete, když nechají odpočívat těsto na mrkvánky v teple. „Moje“ vločka totiž měla i logickou argumentaci. Možná poprvé v jejím mladém životě. V receptu zaprvé není uvedeno, že odpočívat má v lednici, a zadruhé, je tam kypřící prášek a ten by mohl způsobit kynutí, a tak je třeba použít co největší mísu. Ale i tak, něčemu jsem se smát musela a Království dvou K se všemi jeho obyvateli bylo daleko. Někde za válením těsta na mrkvánky lahví od vína, přenášením jejich maličkostí na ocelovém pravítku (za pomoci jeho plastového bráchy jsem se pokoušela utvořit rovný povrch dortu), koupí fruček a úvaze, že Brno je druhým městem v republice, co se počtu nešťastných lidí týče. A když přijížděla, všechna auta prchala pryč.

Cililink. Oblek. Nevěřící Tomáš byl donucen uvěřit. Bublající olej. Říká, že se není čeho bát. Taková malá noční můra. Postávání. Už vím, proč se podává welcome drink. Lidé stejně stojí, akorát to vypadá lépe se sklenicí v ruce. Černý čaj z černé krabičky v puntíkovaném hrnečku. Teplo. Zvuk zrcátka. Čistý hrníček. Hostina. Salát s kousky oliv od jednoho K. Kousky tak drobnými, že ani pohádkové babičce nevadily. Falafel. S dresinkem a pitou. Člověk lituje, že má hrůzu z horkého oleje i kvůli něčemu jinému, než jsou koblihy. 

O falafelu by se toho dala napsat spousta. Kulatý tvar, skvělá chuť, křupavý povrch a měkké jádro. Občas zpestřující kousek cizrny. Fakt, že byla dovezena kvedlačka. A velmi pěkně sepsaný postup. Jenom doufat, že ho Khors zveřejní. Nebo to dát rozkazem? Vyhrožovat? Nechat být?

„Za devět hodin vstáváme.“ Plán. Zjištění, že nepojedeme linkou U2. Přeměna na školní třídu a posléze na skupinu bohatých investorů. Jeden měl kravatu, sako a rukávy košile, které byly vidět. Šustění peněz, kouř z dýmky, napětí. Účty. Za vodu a elektřinu. Monopol na energie. MR.Čez začal fušovat i do dopravy. Já mu pomohla. V rámci myšlenek na budoucnost, za účelem získání domů. Prodáno, šťastným majitelem Václavského náměstí se stala Vločka. Radůza. Únava. Pozdní hodiny mi nesvědčí. Krach. Respektive bankrot, abychom byli jako studenti, absolventi a ne absolventi ekonomických škol přesní. Zítřek se stal dneškem. Za pět hodin vstáváme. A já byla ta, jež zapříčinila, že to bylo za pět a ne za dvě. I bankrot se musí umět načasovat. 

vytvořila a pózoval

 Procházka nočním Brnem. Méně děsivá, než jsem si myslela. Postel. Těžká prachová peřina. Ta, která vás prostě uspí.

Několik informací v tomto článku bylo zkresleno náhodou. Zbytek záměrně.