Povolme uzdu nevkusu a osedlejme si Smrťova oře

 zvuk fanfár například něco takového

Vstaňme se v pět, abychom bděli cestou a nezapomněli vystoupit na správné přestupní stanici. Poskakujme, proberme se, abychom mohli usnout cestou do Brna. Ztlumme všechny životní projevy na minimum, abychom nebyli schopní bránit se mrazu, jež proudí dovnitř otevřenými dveřmi. Dlouho. Posnídejme cookies, abychom si zapatlali tričko čokoládou. A nevšímejme si toho, ještě se nestihla pořádně roztéct. Až tady, na brněnském nádraží (Vločko, je to malé písmeno správně?) si uvědomme, že na fialovém roláku nemají hnědé skvrny, co dělat.  Přes přechod, vzhůru do nákupního ráje. Jen si sundejme rukavice, ještě se zapotíme. Vysoké, vyšší, nejvyšší. Podpatky, kozačky. Hnědé, černé, modré. Kožené, semišové. S podpatkem klínovým, klasickým, jehlovým i bez něj. S hromadou kovu, mašlí, třásněmi. Vybere si každá. Pokud nemá nohu 36 a vysoké nároky. Proč zůstávat tak nízko při zemi? Široký sortiment košil, svetrů a mikin. Kdyby jí nezrušili dress code, kdyby si vzala správnou velikost svetru, kdyby se jí nějaká mikina líbila. Co ostatně má proti růžovému panterovi v kapuci?

Potkejme někoho, o kom si myslíme, že má přezdívku z knížky, již jsme četli před mnoha lety. Byli jsme tehdy šťastnější než dnes? Nechme se znervóznit tím, že chodí za námi. Že stojí tam, kde obvykle stojíme my. Kupme si kalhoty. Vysoké, tmavomodré, úzké džíny. Tak akorát do těch kozaček, které nemáme. Opusťme to proklaté místo, kde jsou jen dvě pěkná zastavení. Dobrovský je Dobrovský, ale také člověk. Potřeby jsou základem ekonomiky.

Nechme se zlákat na šálek „dokonalé čokolády“, která má chutnat, jako rozpuštěná tabulka. Zjistěme, že Zelný trh je malý plácek a divadlo Husa na provázku se nachází v Brně. Ztraťme pár iluzí. Modleme se. V katedrále svatého Petra a Pavla. Aby čokoláda chutnala tak, jak bylo slibováno. Aby to nebyla taková směs jako v úterý. Skupenství skoro trefili, ale ta chuť, ta chuť byla odporná. Obdivujme chvíli vitráže, a pak zdolejme pár schodů, perforovanou bránu, miňme x² stolků a nechť se nám uleví, neboť průvodce už nemůže couvnout. Nemůže se naplnit hrozba, že když se nezúčastníme čtvrtečního filmového večera, tak na Podnebí nemusí zbýt čas.

Stojím přede dveřmi. Nevím, kam si sednou. Nikdy nevím kam si sednout, když se jedná o neobvyklou situaci. Je pár situací, jež svou neobvyklostí předčí tuto, ale moc jich není. Naštěstí prohlídka menu netrvá dlouho. Již první položka Hořká čokoláda Ekvador (71% kakaa) - silná aromatická čokoláda s garancí původu pro opravdové znalce je ta moje. Kovový tácek, voda a šálek. Na druhém konci stolu drobný detail v podobě dvou barevných sáčků s cukrem. Hnědý na třtinový, bílý na rafinovaný. Rafinované? Tekutina v šálku se zvolna přelévá. Lenivě, netvoří se na povrchu škraloup? Voní. Voní po kakau a čokoládě. Nesmějme se. Nesmějme se, když jsme nervózní. Nemůžeme pak polykat, držet Á u zubaře a nehýbat hlavou u kadeřnice. Tekutina líně stéká ze lžičky zpět do šálku. Zůstává na ní jen tenký film. Jako když vyrábíte čokoládovou polevu. Skupenství je dokonalé, vůně přesně jak má být a chuť, chuť je ta pravá. Čokoláda, kakao, teplo. Nedáte si víc než lžičku. Chuť je stoprocentně čokoládová. Kdo ji vypije rychleji než za deset minut, ten promrhal nádhernou půlhodinu svého života. Nebe na zemi, nebe v Podnebí.

Obě možnosti jsou špatně. Neradi mluvíte o placení a penězích. Necháte to být, ale možná ta méně džentlmenská by se Vám zdála v tu chvíli snesitelnější. Naštěstí má u vás pivo. Trochu snesitelnější, ale stejně je to špatně. A přes park ke království dvou K. Několik cest, nahoru, dolů, schody, lavičky, výhledy, lidé. Ideální místo na běhání. Ne, neběhám. Už ne. Řeka mě po půl roce začala nudit. Ale tady na podzim bych si dala říct. A třeba si jen tak skákat přes švihadlo.

Někde zvoní mobil. Varování, přicházíme. Sejdeme k hlavní ulici. Přestávám slyšet. Hluk aut ještě neumím filtrovat. Míjíme prodejnu belgických pralinek. Že by Brno, Brusel Moravy? Fasáda jako u spousty jiných domů v ulici. Fasáda, kterou jsem vždy viděla jen zvenku. Dveře jsou odemčeny. Navzdory slunečnému dnu je uvnitř šero. Opět jsem varována před nepořádkem. Netuším, co mne čeká. Usmívám se, není problém. Ve dveřích stojí chemická sloučenina. Stěžuje si, že jsme nedali vědět. Pocit surreálna. Co tady dělám? Usmívám se. Znervózňuje mě, že se nemám zouvat. Alespoň pověsím bundu na věšák. Pocit úlevy? Sloučenina obstarává konverzaci, což je pro poslechové typy velmi žádoucí. Sedám si, vstávám. Na koberci je trocha popela. Za oknem zeď. Nabídka jídla. Eintopf, ryba, brambory. Neexistují pověry, že kluci nevaří? Nervozita. Štrúdl. Jako od Nejvyšší. Eintopf. Černý čaj v půllitrovém puntíkovaném hrnku. Vločko, nechceš přijít? Já sem asi nepatřím.  Přichází. Dává potkanici pít. Už se stačí jen dívat. Dívat se a poslouchat. Být spokojená. Černý čaj jen z černé krabičky. Spojitost kečupu a klaunského nosu. Copak fotografie tiskneme? Vyrážíme na fotografickou procházku. Jedny boty dostaly šanci. Neseděly. Žádost o další kousek štrůdlu. Rozdání cookies, o kterých si už nemyslím, že jsou dobré. Ubrousky s vánočními stromky.

Bloudění v nákupním centru. Hledání správného obchodu. Po deseti minutách úspěch a kalhoty v zelené tašce. Litr pomerančového džusu a sendvič. Bude nám těžko? Prohlížení fotek, klábosení. Asi lezeme ostatním ve vlaku na nervy. Vyndávám klíče. Kapsa na rukávu mé nové krásné černé bundy.

Vy se, pane učiteli, divíte, že nemám referát o feminismu?

^{Dvojramenné váhy stále fungují.}

Autor si vyhrazuje právo na uměleckou licenci. Ne vše v článku je pravda. Referát je od neděle hotový.