Nejen den první ... spálené

Ten výlet se zrodil z nudy. Nuda je věc typická pro všechny postpuberťáky. Okolí se stalo imunní vůči jejich výstřelkům, a tak jsou užíráni nicneděláním a nuděním se. Trasu, jež vedla přes Praděd a Smrk na Kralický Sněžník, jsem, jakožto typický student střední školy, zkopírovala odsud. Bylo však nutno ji upravit, neboť nemůžete po dvou neplnoletých dívčinách chtít, aby se trmácely sto kilometrů lesními pěšinami, či snad, nedej bože, spaly v lesích.

Tudíž se z původního bláznivého plánu pro turisty profesionály, stal bláznivý nápad pro turistky začátečnice, které požadují sprchu, lehký batoh a trasu pod 25 kilometrů za den, neboť již po druhém dnu začínají kulhat, což je způsobeno přebytkem puchýřů na místech, kde by je nikdo nečekal. Proč se harcovat po různých hotelech s plným batohem, když by v jednom mohly zůstat a na výlety vyrážet nalehko? Protože pocit z běhání koleček po stadionu se zdaleka nerovná tomu, když z bodu A doběhnete do bodu B.
Nejdůležitější informací v tomto cestopisu je, že slova: „na hory si vezměte rozchozené boty,“ jsou absolutní pitomostí. Puchýře se dělaly jak v nových, tak v rok intenzivně bez puchýřů používaných „trekovkách“. Za zmínku však stojí fakt, že v obou případech bylo puchýřů, otlaků a podobných legrácek více na nohou levých.
Jelikož jsme dívčiny pečlivé a svědomité, nejen, že jsme rezervovaly ubytování, ale nakoupily jsme i pláštěnky s gumičkou kolem rukávů a sprej proti hmyzu. Také jsme si daly práci s hledáním sprchového gelu, kterým je možno umýt i vlasy, jelikož jsme nechtěly táhnout láhev šamponu a ještě sprchového gelu, přičemž by šampon byl použit pouze dvakrát. Tento požadavek byl poněkud problémový, ale naštěstí se nám podařilo objevit Adidas Hair&Body. Voněl po citronech, a tak prošel náročným čichovým testem. I přes důkladnou přípravu jsme až večer před odjezdem ke svému velkému údivu zjistily, že se do Přerova máme přepravovat autobusem, ačkoliv jsme si byly jisty, že to měl být vlak. Vše se nakonec ke spokojenosti Českých drah vyřešilo, neboť ve správný čas jelo oboje. Dokonce i na ten pečlivě kupovaný sprej proti hmyzu jsem si ráno na cestě mezi borůvkovou buchtou a zubní pastou vzpomněla.
Pak vše šlapalo až na zádrhely jako zakutálené jablko zdravotníka jednotky hned v prvním vlaku a hledání toalet na vlakovém nádraží v Přerově. Ač jsme znaly cesty pro přesuny mezi vlakovým a autobusovým nádražím a oplývaly jsme i mapami Klubu českých turistů číslo 53 a 55, najít zdejší toalety se nám podařilo až při vzpomínce na rané dětství, kdy jsme skrz tento kolos putovaly s babičkou domů z prázdnin.
Naše pěší putování začalo zcela neoriginálně u Skřítka. Zde také vznikla první budoucí společná fotografie. Vlastně první den vzniklo nejvíce fotografií. Nejprve byla zvěčněna klikatá stezka pro turisty, ačkoliv hned vedle byla rovná cesta a poté nejhezčí zážitek dne  Ztracené kameny. Opravdu se nám líbily a chvílemi jsme měly pocit, že snad ani nejsme potomky Čechů, ale Japonce a Američanky. Neustálé „Jé!“ a „Ó“ bylo přerušované jen pomyslným zvukem cvakání spouště fotoaparátu. Jelikož bylo horko a my ještě nebyly zběhlé ve zdolávání kopců, předběhla nás hned v půli prvního svahu fyzicky velmi zdatná turistka, na níž nás upoutaly především vysoké podkolenky. Na konci dne jsem měla odhalit důvod její podivné garderoby. Omluvou pro naši pomalost snad mohly být trochu větší batohy, anebo vysoká spotřeba borůvek, podle kterých jsme se promptně přejmenovaly na Borůvky.
Předměty, o kterých jsem nikdy neslyšela, byly sněžné tyče, které se mi velmi líbily, snad i víc než důvod, proč jen jedna část svahu je osázena klečí. Poprvé jsem ji viděla na živo a byla nadšena, že to nebyl jen výmysl poťouchlých učitelů biologie na druhém stupni základní školy. Onen důvod byl prostý. Jeden pokrokový správce panství osázel svou polovinu svahu již zmíněnou klečí, aby zabránil lavinám. Druhý, neméně osvícený a pokrokový, chtěl zachovat původní tvář krajiny, a tak nic nesázel a navíc ušetřil.
Za zmínku též stojí, že celou cestu kolem Pecného, Jelení studánky a Petrových kamenů jsme šly proti davu turistů. Nevadilo nám to, avšak když jsme při sestupu k Ovčárně, kde se lidé začali povážlivě rojit, odpočívaly a kolem nás proběhla ona ranní „ponožkatá“ turistka, vážně jsme se zamyslely nad frekvencí našich pauz a shodly se na tom, že by k večeři bodly boloňské špagety. Na ty jsme si však ještě musely počkat, neboť nejprve bylo zapotřebí překonat dálnici na Praděd, který se mi líbil čím dál, tím míň. Již z protějšího svahu jsem si všimla, že jsem si jej trapně popletla s Ještědem a má neláska k němu ještě vzrostla ve chvíli, kdy jsem zjistila, že nejdřív musím dolů a až potom nahoru. Pohled na neutěšený vzhled nejvyššího bodu Moravy, jsem si vykompenzovala okurkou, která utěšeně utěšila můj hlasitě protestující žaludek. Ten mi totiž již ráno ve vlaku připravil horkou chvilku. Jako by nestačilo ono již zmiňované zakutálené jablko! Vláček stál tiše vprostřed polí a v tom někomu začalo opravdu hlasitě kručet v břiše. No jo, jela jsem již přes hodinu vlakem a ještě jsem neměla svou svačinu. Tím však odbočuji od Pradědu. Výhled nebyl až tak špatný, ale metelily jsme si to v rámci možností rychle pryč, neboť na nás začínala doléhat únava způsobená časným ranním vstáváním.
Konečně jsme se doploužily ke Švýcárně. Tam, sotva stoje na nohou, jsme pozorovaly, jak  v kuchyni přemýšlejí kam nás uloží, ačkoliv jsme předem telefonovaly a momentálně byly zralé svalit se jak zralé hrušky. Naštěstí pro nás nakonec přestěhovaly nějakého Honzu, a tak jsme mohly šťastně padnout. Ovšem nikoliv obličejem do špaget, neboť ty na jídelním lístku nebyly, ale do borůvkových knedlíků sypaných skořicí. Při večeři jsem velice inteligentně podle vlajky v jídelně odhalila, odkud pochází název chaty. 
Poté jsme, jakožto správné háklivky, vyrazily otestovat koupelnu. Naštěstí splňovala naše prosté požadavky na teplou vodu a čistotu. Tam jsem také, poté co jsem neprozřetelně vyfrotýrovala nohy, čehož jsem hned vzápětí za tlumeného skučení litovala, zjistila důvod oněch vysokých ponožek. To aby si dotyčná nespálila lýtka. Ne obličej, ne ramena, ne ruce, ne stehna, ale lýtka. Přes veškeré pokusy o udržení se vzhůru, zahrnující plánování trasy na další den, počítání průměrné rychlosti, která zdaleka nedosahovala oněch předpokládaných pět kilometrů za hodinu a opravě okna tak, aby se dalo otevřít, načež byla zcela v souladu se současnou dobou zdravotníkovi přidělena také funkce krizového manažera, jsme odpadly v osm večer.
budoucí společné - dva lidé, nikde nikdo, jenom doma photoshop

Kusé informace
počet kilometrů: 19
čas: 6h 41min
průměrná rychlost: 2,78 km/h
výdaje: 288 Kč 

Trasa:

Pod Skřítkem                    0,5 km
Pod Ztracenými kameny    1,5 km
Ztracené kameny               1 km
Pecný                                1 km
Jelení studánka                  2 km
Ovčárna                            6 km
Praděd rozcestí                 2,5 km
Praděd                             1 km
Švýcárna                          3,5 km

Ztracené kameny

Ztracené kameny

Ztracené kameny

povrch Ztracených kamenů

směr Praděd (kopec prostřed)

svahy bez kleče

modravé dálavy

sněžné tyče

hořké zklamání

výhled z Pradědu - to nejhezčí na něm