Klínovec v mlze byl nádherný zážitek, ale bohužel jsem se doma dozvěděla, že to není Klínovec z televizního počasí. Ale i tak byla mlha nádherná. Před Červenohorským sedlem začalo mírně mrholit, což nám dalo příležitost vyzkoušet „profesionální“ pláštěnky na batoh. Od té chvíle jsme u těch, kteří absolvovali „Setkání v mlze“, začaly hodnotit profesionalitu podle způsobu přikrytí zavazadla. Někteří zakrývali, někteří ne, takže dělení bylo snadné. Jen kus před Ramzovou jsme měly problém. Člověk, který růžový dětský batůžek zakryje průsvitnou pláštěnku, profíkem je nebo není?
V sedle nastala chvilková nejistota, neboť rozcestník nespolupracoval a přes cestu, kde jsme nakonec naši „milovanou“ červenou objevily, nebylo vidět. Pokračovaly jsme mlhou a náhle se vedle nás zjevil obrovský hotel. Takto husté mlhy jsme využily a beze strachu z nechtěných pohledů jsme přímo u rozcestníku nahradily kraťasy kalhotami. V Sedle pod Vřesovkou se spustil déšť. To, čeho turisté využívali jako cesty, se změnilo v horskou bystřinu, naimpregnované boty byly na nic, protože déšť stékající z pláštěnek po lýtkách (já se jich snad nezbavím) si tekl spokojeně vrchem a do komfortu měla nastalá situace daleko. Daleko byla také Ramzová. Přesněji řečeno jsme musely na Keprník, Šerák a pak jenom sejít do Ramzové. Takto jsem to psala domů. Má naivita neznala mezí.
Nakonec jsme se pročvachtaly nahoru na Keprník a pořídily druhé budoucí společné foto. Též jsme úspěšně trefily na Šerák a zahájily šestikilometrový sestup k Ramzové. Mlha, déšť naštěstí ustal, vlevo sráz, vpravo příkrý svah, cesta kamenitá, nohy ochozené a mozoly. Nebyl to už adrenalin. Bylo to mučení. Bohužel však platí úsloví: „nahoru můžeš, dolů musíš.“ Po dlouhých hodinách jsme se dopotácely do údolí. Pohled na nás byl pro bohy. Zmáčené, neboť při přeháňce, která nás stihla v polovině sestupu, jsme neměly síly natáhnout si pláštěnky. Aspoň batohy jsme zakryly a ploužily se dál. Pohledy divé, mírné záchvaty smíchu, kulhání a snaha udržet se vzhůru.
Měly jsme několik přání: jídlo, trafiku, teplo. První jsme navštívily jednu z místních restaurací. Již venku nás lákali na špagety Carbonare a Bolognese. Zamířily jsme ke vchodu, tam cedule „Restaurace za rohem“. Odkulhaly jsme za roh, kde byla stejná cedule a navíc šest schodů. Naštěstí jsme byly u cíle. Vyšly jsme po schodech a spatřily křesílka, svíčky, k našim uším dolehla tichá hudba. Chvíli jsme přemýšlely, ale nakonec jsme se rozhodly hodit pocit nepatřičnosti za hlavu a objednaly si horké kakao se šlehačkou. V o něco lepším stavu jsme se belhaly hledat penzion U Štefana. Přivítala nás milá paní, koupelna s rohovou vanou a zlatými kohoutky, pokoj se dvěma obrazy a noviny, za které jsme byly obzvlášť vděčné, neboť na trafiku jsme nenarazily a na další chůzi naše nohy neměly silové fondy. Zůstaly jsme při vědomí jen tak dlouho, abychom vyndaly nasáklé noviny ven z bot a dopřály si horkou sprchu.
budoucí společné - dva lidé, nikde nikdo, jenom doma photoshop
Kusé informace
počet kilometrů: 21
čas: 7h 41min
průměrná rychlost: 2,73 km/h
výdaje: 544 Kč (300 Kč ubytování Švýcárna)
Trasa:
Červenohorské sedlo 6,5 km
Šerák 8,5
Ramzová 6 km
ráno u Švýcárny |
chodníček |
Klínovec |
hotel v mlze ani ne 30 metrů |
kostelík |
kilometr od Ramzové - zastávka na focení, neboť to nešlo dál |
Žádné komentáře:
Okomentovat