Misschien: Den čtvrtý ... na střeše Evropy

Na brzké ranní probuzení jsem si už zvykla. Novinkou byl pouze rychlým tempem snižující se stav náplastí. Naštěstí ještě stačily, přestože na naše chodidla jich bylo zapotřebí mnoho. Jelikož nám odpovědí na naši žádost o balenou vodu byl jen nechápavý pohled, rozhodly jsme se načepovat až u studánky. Chtěly jsme se projít skrz vesnici a někde za ní se napojit na červenou. Vzhledem k předchozímu kiksu to bylo odvážné rozhodnutí a navíc jsme mohly správnou cestu jen odhadovat podle mapy. Avšak po setkání s partou nepříliš sympatických návštěvníků místního hostince a proplížení se kolem stavby, kde podle halasných zvuků se právě probouzeli dělníci po dlouhé noci, jsme chtěly hlavně pryč. Ostatně naše teorie, že stačí jít furt do kopce a na červenou narazit musíme se zdála být správnou.

Nejprve jsme šly po cestě, potom jsme se protáhly mlázím, vyhrabaly přes val a pořídily třetí budoucí společnou triumfální fotografii u první červené značky od včerejšího poledne. Radost nám poněkud zkalil fakt, že kousek od místa, kde jsme se vydraly nahoru, byla pěkná lesní cesta, ale co už, hlavně, že jsme našly červenku. Rychle nabyl, rychle pozbyl, dalo by se říct. Očividně nás červená měla na černé listině a my ji opět ztratily. Naštěstí byly v okolí jiné značky, například hodná modrá, která nás nakonec zavedla k Adélině studánce, kde jsme konečně uhasily žízeň. Obzvláště nás potěšilo potvrzení o nezávadnosti vody.
Králický Sněžník nám dal zabrat. Draly jsme se na vrchol hodně dlouho. Cestou jsme se průběžně míjely s majiteli pudla, a tak mě napadalo jen „Nass wie ein Pudel“, kteréžto německé přísloví krásně vystihovalo náš úterní stav. Pramen Moravy neurazil, jenom jsem nikde neviděla inzerovaného slona. Nahoře na Sněžníku bylo na můj vkus příliš mnoho lidí. Usadily jsme se kousek od obléhané hromady kamenů, myslím, že to kdysi byla rozhledna, blízko „pomníčku“. Nebyl na něm žádný nápis, a tak jej lidé stále dokola obcházeli, aby zjistili, kvůli čemu tam je. Byl tam kvůli nám. S výhledem na Polsko jsme zasely první rýžová pole ( = zkonzumovaly balíček rýžových chlebíčků) a vydaly se hledat slona. Nakonec jsme jej našly v obležení skupiny výletníků, a tak jsem si na svá tři cvaknutí musela pět minut počkat. Ale za zaslechnutý dotaz: „Kdoví jak daleko je to odsud na Praděd?“ to čekání stálo.
Nohy opět bolely, puchýře se tvořily a my našly chatu Návrší aniž bychom jedinkrát zabloudily. Dokonce nás překvapilo, že o nás nejen vědí, ale mají i nachystaný pokoj. Všechna čtyři lůžka byla povlečena. Promptně jsme vyměnily žlutě povlečené peřiny za bílé a vyrazily si objednat večeři. První jídlo za mnoho dnů, které nám nechutnalo. Babiččin trhanec s jablky a bramborem.

Objednaná horká čokoláda měla jako vždy do krémovitosti daleko. Závěr? Chutné kakao, ale vydávat jej za čokoládu je zločin.

Byla vyhlášena soutěž o nejkrásnější puchýř. Vyhrál zdravotník s puchýřem velikosti malíčku na malíčku. Některým se naštěstí podařilo vyrobit puchýř v mezeře mezi palcem a ukazováčkem, díky čemuž nepropadli trudomyslnosti.
U večeře padlo rozhodnutí, že výlet ukončíme a využijeme přítomnosti „anděla strážného“ v tomto odlehlém kraji a ušetříme pár korun za jízdné.

Kusé informace
počet kilometrů: 17,5
čas: cca 6h 27min
průměrná rychlost: 2,69 km/h
výdaje: 300 Kč (200 Kč ubytování penzion Nová Seninka)

Trasa:
k červené           2 km
Králický sněžník        6,5 km
Morava                     0,5 km
Stříbrnické sedlo        2 km
Návrší               3,5 km