Za života milovníka luštěnin

zdroj

Je to nespravedlivé. Jedny z nejdravějších potravin, a tak diskriminované. Já osobně čočku, hrách a fazole miluju. Někteří musí mít ke hrachové kaši párek, já si vystačím jen s ní samou, samotnou, osamělou. Ale zkuste se potom někde zmínit o tom, co jste měli k obědu. O pohledech a myšlenkách ostatních, v nesprávné společnosti i o komentářích, se snad ani nemusím zmiňovat. Také restaurace nevycházejí těmto jídlům vstříc. Takže navrhuji založit skupinu proti diskriminaci luštěnin.
Nejlepší recept na úpravu luštěnin vymyslel Čech. Otto Wichterle roku 1961 přišel na odstředivé odlévání a nositelné čočky byly na světě.
Po devíti letech, teď se to zdá tak málo, se můj nos zbavil kovové konstrukce a na zornici se mi přilípla umělá hmota. Vše nabralo rychlejší spád, než jsem tehdy čekala. Do čtrnácti dnů jsem měla problém, kam uložit brýle, neboť futrál sebou už dávno nenosím. Po dvaceti minutách mé první návštěvy jsem vyšla z ordinace s termínem na schůzku, kde mě měli naučit, jak si strkat prsty do oka. Ke stabilní výbavě milovníka luštěnin patří pouzdro, roztok a čočky. Malé kousky platu, které mne naučili nasazovat za tři minuty, a to počítám i trojnásobné mytí rukou. Nejnapínavější okamžiky akce jsou:
ranní hledání čočky v roztoku (vidíte jen lehce modrý stín a to jen pokud máte štěstí)
strach, aby vám slzící oko nevyplavilo čočku
večerní sundávání levého okuláru – první sundávat pravý, to vám řeknou hned po umytí rukou. O tom, že po jeho sundání a stažení levé čočky na bělmo, ji už neuvidíte a orientace po hmatu v rámci oka, není zrovna příjemná, se vám nezmíní.
Také se musíte zbavit starých návyků. Jeden příklad za všechny. Když jsem měla zkusit čočku vyndat, udělala jsem naprosto automaticky pohyb, kterým si sundávám brýle. Proč? No přece abych se dostala k těm čočkám. A jeden zápor. Teď už vám půjdou vidět kruhy pod očima.

zdroj