Mé prázdniny

Stejně jako na začátku každého školního roku, se objeví spousta lidí, kteří nemají lepší zábavu, než šťóurat se v tom, jaké jste měli prázdniny. Nejinak tomu bylo v předmětu UST nebo USK.

 Na letošní prázdniny jsem neměla žádné zvláštní plány, a jak se později ukázalo, bylo to dobře, neboť bych je stejně musela zrušit.
Celé léto začalo poněkud smutným pozváním do Arrasu, kde mi Pavel chtěl ukázat bývalou Západní frontu. Příležitost poznat Německo a zároveň otestovat, jak jsem na tom s němčinou jsem si nemohla nechat ujít. Avšak několik dní po mém příjezdu Pavla střelili myslivci při honu a on následkem tohoto zranění zemřel.
Aby mi spravili náladu, rozhodli se moji rodiče poslat mě ke strýci do Japonska. Jeho synovec právě dokončil právnickou fakultu a nyní ho čekala rotační praxe. Ač jsme se dlouho neviděla, měla jsem Akitadu v paměti zasunutého jako poměrně sympatického bratrance se dvěma hromotluckými kamarády. Mnohdy jsme spolu vtipkovali, že on obstará myšlení a Tora s Genbou hrubou práci. Jelikož jsem potřebovala dorazit do Japonska dřív než Akitada odjede první praxi, musela jsem zapomenout na přímý let a letět přes USA. Dlouhý let mi zkrátil bývalý pilot svým povídáním, jak jednou jeho obrovské letadlo skoro sestřelili, a on poté musel s dírou v trupu, bez navigačních přístrojů a s hromadou bláznů na palubě nouzově přistát. Naštěstí začal vyprávět až ke konci letu, takže než jsem se stihla začít bát, přistávali jsme v Kjótó. Nevím, jak si mí drazí rodičové mohli myslet, že cestování po Japonsku s novopečeným soudcem mě rozptýlí, ale je pravda, že pohled na všechny oběti násilných zločinů, mne zocelil, a tak jsem se nakonec ani nebránila navštívit bývalý zajatecký tábor Rangu u Singapuru, jímž prošlo ve druhé světové válce 87 000 zajatců.
Jak se ukázalo, strýček měl výčitky svědomí, že mě pozval on a nakonec jsem všechen čas strávila s jeho synem, a proto se rozhodl ukázat mi rozdíly mezi čínským a japonským soudnictvím. Jeho přítel Ti na rozdíl od Akitady více dbá na důstojnost svého úřadu a tak většinu věcí řeší z pracovny a do bitek, či převleků se pouští je výjimečně. Všechno dobré jednou končí a stejně skončily i mé asijské prázdniny. Lékaři doma se domnívali, že bych se svou anémií měla navštívit lázně a já se seznámila s Johanou Jarní. Povoláním spisovatelka se léčila z rozvodového stání a pobyt v lázních byly pro ni zasloužené prázdniny.
Na přelomu července s srpna jsem zavítala do Prahy za mou internetovou kamarádkou. Natálie je po mozkové obrně upoutaná na vozíček a mnohdy ji vlastní tělo a ruce zradí, a tak si mnoho lidí myslí, že je také dementní. Avšak Natálka navštěvuje gymnázium. Setkání s ní bylo přeci jen trochu šokem, neboť ji znám jen z ICQ a chvíli jsem nevěděla, jak se k ní mám vlastně chovat. Jeden den jsem si vyhradila na Eliáše, který mi už dlouho sliboval exkluzivní prohlídku židovské čtvrti. Díky pověstem jsem se ani chvíli nenudila a Eliáš se ukázal jako vskutku dobrý průvodce.
Další z mnoha mých, převážně internetových přátel, byla pozvána jako historička do Ruska, aby pátrala v historii jedné rodiny. Jelikož neumí rusky ani ň, vzala mě pro běžné situace sebou. Přistály jsme v Moskvě a dlouhou dobu strávily v archivech a rozhovorech s pamětníky. Nakonec se objevila spojitost mezi rodinou a Sašenkou, neboli soudružkou Polární liškou, která zemřela za údajnou vlastizradu.
Jelikož má sestra jde od příští roku na vysokou do Brna, navštívily jsme její budoucí domov a mimo nákupů také prošly část trasy, kudy byli hnáni Němci z Brna po skončení Druhé světové války.
Co by to však bylo za prázdniny bez Středozemního moře. Španělsko bylo jasnou volbou, protože Hernando očividně toužil pochlubit se mi svým rodištěm. Bohužel mi nenechal moc času na koupání a povalování se na pláži. Protáhl mě Cordóbou, vzal na výlet do hor a nakonec jsme navštívili i Barcelonu, ze které si, jakožto dcera knihovnice, pamatuji především malé knihkupectví Sempere a syn.
Matčina přítelkyně, jistá paní Oliverová, pisatelka detektivek, nás vzala do Londýna, kde jsme se vydaly po stopách Agathy Christie a Herkula Poirota. O vraždy tedy opět nebyla nouze.
Týden před koncem prázdnin jsem si uvědomila, že ač trajdám neustále po světě, žiji si na cizí náklady a peníze, které mi naši přidělili na toto léto, jsou stále na účtu. Vyrazila jsem tedy do Mongolska, kde jsem se snažila poznat život tamních obyvatel na vlastní kůži. Nejhezčí částí dne však byly večery, kdy mi vyprávěli o dětství a životu Čingischána.
I prázdniny však končí, a tak celková bilance letošního přídělu cestování byla 43 knih, celkem o 10 073 stranách. Fyzicky jsem nejdále od domova byla v Jeseníkách, kde jsem za čtyři dny zdolala Praděd, Smrk a Králický Sněžník. Osmdesát jedna kilometrů plných puchýřů, dobré nálady a dešťových kapek.