c:\Documents and Settings\Pavlína\Dokumenty\Recepty\blog\clanky\bezejmeny.doc

Asi bych se měla přejmenovat. Za poslední dva týdny jsem snědla litry vločkové kaše. Škoda, že daná přezdívka je zabraná. Kdyby nebyla, jsem schopna na výběrovém pohovoru odříkat, kolik misek lze udělat ze dvou balíčků jemných vloček a čtyř litrů mléka. Dodám informaci, že na to bude stačit jeden sáček mleté skořice. Že kaše dobře chutná i když je připravená den dopředu. A nakonec bych vysvětlila, proč nevadí, že je mikrovlnka v moderních kuchyních nahoře. Kaše, kterou připravuji, totiž v okamžiku vyndání z mikrovlnné trouby vylitím rozhodně nehrozí.

„Vezměte misku a utvořte v ní řídkou směs jemných drcených vloček a mléka. Dejte na minutu do mikrovlnky na nejvyšší výkon. Vyndejte a promíchejte. Vraťte dítě na další minutu na kolotoč. Vyndáte něco, co nevypadá jako kaše a je velmi horké. Na malém výkonu opatrně rozehřívejte máslo (může být i Flora) a mezitím řeďte maltu mlékem, dokud nebudete s konzistencí spokojeni. Posypte skořicí, cukrem a zalijte máslem. Teď už je to jen na vás, promícháte?“

Mimo vločkové kaše a bezkonkurenčních špaget po uhlířsku mne tento víkend obohatil i o zkušenost při vytváření soufflé. Jediným důležitým bodem celé přípravy je dosáhnout nezhrudkovatění směsi mléka a škrobu. Také jsem poprvé skórovala ve svém vaječném zápasu. Sice nade mnou vajíčka stále vítězí, ale podařilo se mi jim zasadit těžkou ránu a připravit si naprosto bezkonkurenční umlčte to dítě míchaná vejce. Jinak však spíše prohrávám. Přes obrovské teoretické znalosti o vejcích, jejich čerstvosti, rozdílu mezi na měkko a na hniličku, teoretické znalostí dělání ztracených vajec, nemluvě o názvu všemožných úprav vajec v jazyce anglickém, se mi je nikdy nepovede udělat tak, jak chci já. A mám-li přiznávat co mi ještě nejde, tak je to mimo úpravy všemožného masa mimo sójového, také smažení. Odvahu na postávání u plotny, zatímco z pánve stříká rozpálený tuk, opravdu nemám.

Žiji na malé vesnici. Poblíž vesnice jsou dvě města.  V jednom se už PACHATEL pokoušel o dílo zkázy a to druhé je důležitým bodem mého života. Tady jsem se poprvé a předpokládejme, že také naposledy, narodila. Tady jsem vyfasovala první občanku, brzy snad vyfasuji kreditní kartu a střetla se s realitou. Ten střet byl bolestivý. Bolel více, než zjištění, že v zakoupené zmrzlině byl pavouk. Nejprve jsem se minulý týden táhla přes půlku města, protože jsem chtěla chlazenou vodu bez příchuti. Buď neměli lednici vůbec nebo byla nacpaná sladkými lepidly. Napodruhé už to bylo horší. Díky milému zvyku všech dopravních společností jsem měla zpoždění, díky kterému jsem nejela domů přes další město, kde PACHATEL útočil, ale právě přes poušť. Tentokráte jsem výrazně ubrala z nároků a chtěla jen tvaroh, šunku, slaninu a čínské zelí. Nejprve jsem u řezníka pořídila vše podstatné, to znamená, že slaninu, kterou jsem chtěla na plátky neměli, ale naštěstí si s kusem vcelku vločka bravurně poradila. Tvaroh se však ukázal jako oříšek a to ne vlašský, v našich končinách běžný, ale piniový. Člověk by řekl, že sháním kaviár nebo alespoň řecký jogurt, budeme-li se držet mléčné terminologie. V prvním obchodě jsem po dlouhém hledání našla tvarohovou přihrádku. Měli slovy dva tvarohy. Jeden ochucený s česnekem a druhý 100% odtučněný /údaj je vymyšlen/. Oddělení zeleniny zcela chybělo. Blížila se doba odjezdu autobusu, avšak šla jsem do dalšího obchodu. Tady jsem byla úspěšnější, neměli ani jeden vůbec. Aspoň jsem v zelenině koupila pěkné čínské zelí. Doma jsem pak v lednici objevila dva ledové saláty. Trochu selhala logistika. Nevadí, udělám zálivku z olivového oleje a citronů, kterých je díky mamince v lednici vždy hromada. Ovšem maminka odjela a citrony si vzala sebou. Jsem člověk, kterému salát bez zálivky nevadí, ale přeci jen jíst jej tři dny po sobě nešlo pod nos ani mně. A tak jsem se odhodlala k návštěvě místního obchodu [univjermag]. Nerada nakupuji tam, kde mne znají. Nerada nakupuji a potkávám u toho lidi, kteří mne znají. Jako by na mě mohly krabice mléka a sáčky vloček vyžvanit, že je už víc než týden s obrovskou chutí večeřím a o změně neuvažuji. V sobotu ráno se probouzím o půl desáté. S nevolí vstávám, protože obchod zavírá v jedenáct, a já bych si nemusela stihnout před nákupem, zacvičit. Deset hodin deset minut konečně vyrážím a doufám, že mají tvaroh, citrony a kokos. Obchod mě vítá cedulí, že tvaroh je zrovna ve slevě. Doufám, že ho ještě slevychtivé obyvatelky vesnice nevykoupily a beru za dveře. Ty si z toho nic nedělají utište to dítě a až cedulka mi sdělí, že mají jen do desíti. Cestou zpět přemýšlím o své zpovykanosti. Tři sta metrů do jednoho obchodu a dvou pekáren, za humny Hypernova, za dalšími humny Tesco, Penny a Lidl, za třetími humny Billa, Kaufland a další Hypernova. Tak nějak jsem odvykla pocitu, že se nedá něco sehnat. Cestou zpět jsem zaslechla opovržlivý a ničím netlumený komentář dvou starousedlíků: „Jsem ti říkal, že šla do obchodu.“ Doma jsem chtěla požádat Vločku, aby z jednoho rukávu vytáhla citrony, tvaroh a kokos a z druhého pojednání o taktu pro ty staříky. Bohužel spala v tílku.