Také je nad slunce jasné, že čím víc materiálů nastuduji, tím spíš předejdu problémům, popřípadě je tím snáz napravím. A samozřejmě když budu postupovat dle postupu, tak můžu případný neúspěch svést na autora receptu a to se vyplatí aneb Nikdy jsem netvrdila, že nejsem alibista.
Piškotu jsem bála a důvod je zcela zřejmý, neboť opravdu je čeho se bát. I když se vám podaří vyšlehat žloutky a vmíchat bílky aniž by vám hmota spadla, i když se vám podaří korpus upéct aniž by se vyboulil, ale zároveň aby vyskočil, tak se mu stále nemusí chtít ven z formy, popřípadě stačí trocha nejistoty s nožem a místo prokrojeného korpusu máte neumělý pokus o zavedení nových uměleckých trendů do „gastronomie“.
Naštěstí však tato etapa probíhala dobře, a tak mé sousedy v šest ráno rušil jen šlehač a žádné nadávky, které bych i tak jakožto slušně vychovaná mladá dáma polkla a pouze si je hlasitě myslela. První zádrhel nastal ve chvíli, kdy jsem měla přidat ke žloutkům vřelou vodu. Přidat ji hned nebo až je trochu ušlehám s cukrem, toť otázka. Opravdu jsem nechtěla vaječinu, a tak jsem vodu lila až do vyšlehaného. Druhý peripetie nastala u věty: „Dejte polovinu sněhu, mouku a vmíchejte.“ Bála jsem se, že mi v korpusu zůstane nerozmíchaná mouku, ale naštěstí se tak nestalo. Překvapením pro mě také byla nepřítomnost tuku. Nevyboulení korpusu přikládám spíše štěstí než rozumu, neboť jsem pekla podle citu. Naše trouba totiž příliš nepeče, a tak když po půl hodině na 200°C, kdy měl být korpus hotov, nejevila hmota ochotu změnit skupenství, zvedla jsem teplotu a povedlo se. Až později jsem zjistila, že se má nejdřív chvíli péct na málo a potom se má teplota zvýšit. Vyklopení korpusu bylo naštěstí snadné. Dolů do formy jsem dala dle rad pečící papír a formu jsem nijak nevymazávala. Po vytažení z trouby jsem nechala chvíli zchladnout a poté objela formu zevnitř nožem, odstranila ráfek a nechala vychladnout.
Prokrajování korpusu další den je odstavec sám pro sebe. Četla jsem spoustu návodů, které buď navrhovaly nit anebo dlouhý nůž. Avšak nic o tom jak si držet výšku nože nebo něco podobného tam nebylo. Tedy mimo věty držíme nůž ve stejné výšce, což je rada nad zlato. Po chvíli rozmýšlení jsem s úspěchem použila následujícího postupu.
1. Vezměte dlouhý nůž, nejlépe pilku.S korpusem jsem se tedy úspěšně poprala a zbýval už „jen“ krém, kompletace a marcipán.
2. Omyjte ji v teplé vodě a utřete utěrkou - korpus se nebude tolik drobit. Opakujte kdykoliv se pro vás množství drobků stane nepřijatelným.
3. Určete si, na kolik dílů budete prokrajovat a jaká bude vzdálenost jednotlivých řezů.
4. Přiložte nůž na správné místo, držte jej rovně a chvíli prořezávejte (asi 1-2 centimetry).
5. Vyjměte, pootočte korpus a zasaďte nůž tak, aby jeho část byla v prokrojeném (zbytek nože tak bude ve stejné výšce).
6. Trošku zařízněte a obdobně pokračujte po celém obvodu, dokud se nepotkáte se začátkem.
7. Poté nůž opět vložte do zářezu a prořezávejte se opatrně skrz. Postupně korpusem otáčejte.
8. Přeneste odřezanou část na stranu.
Prostě ovce. Ovcí je všude spousta. Dalo by se říct ovcí a ovcí.
čtěte také:
piškotu se trochu obávám, ale já se vlastně vždycky bojím, že se mi něco zvrtne a až poté mám pocit úlevy, když se dílko podaří :)
OdpovědětVymazat