Vypíchnuté oko a horká čokoláda

Jelikož čtyřicet stupňů Celsia je čtyřicet stupňů Celsia, jela jsem na obhajoby prací SOČ jen na otočku. Jelikož však autobusové spojení z naší nevelké vísky není nejlepší, dorazila jsem o tři hodiny dříve. A s ohledem na důvody uvedené výše, rozhodla jsem se tento čas strávit v kavárně.
Nemocní pijí čaj, a tak jsem si jej objednala. „Černý čaj, prosím.“ Obsluha přišla, donesla mi šálek s vodou a obrovskou krabici s opravdu velkým výběrem čajů. Obrovská krabice, malý stůl, talířek s čajem, kniha. Než stačila servírka odejít drapla jsem svůj žádaný černý čaj a chystala se sledovat cvrkot na ulici popřípadě číst Za písní severu aneb Proč bychom se neztratili. Ovšem servírka mě převezla a jak se později ukáže, nikoliv poprvé. Krabici mi tam nechala. Nevím, zda jsem si měla nabrat plné kapsy čajů anebo vzít krabici rovnou celou, každopádně mi na malém stolku příliš vhod nebyla. Stejně tak jsem řešila drobný problém, kam s čajovým sáčkem. Oddělit podšálek od šálku pro velikost krabice nešlo a položit jej vedle hrníčku se mi příliš nechtělo. Přeci jen obejmout teplý hrníček a zároveň mokrý čajový sáček není to, po čem mé ruce touží. Nakonec mne po deseti minutách zachránila přichodivší důchodkyně, jíž obsluha přinesla kávu a cestou zpět si odnesla i krabici. Tím mne připravila o možnost, již mi později doporučovali posluchači, a to, vhodit čajový sáček a vymačkaný citron do krabice s ostatními čaji.

Pozoruje cvrkot, dopivše čaj a zjistivše, že je teprve deset hodin, rozhodla jsem se pro koupi horké čokolády se šlehačkou. Odsunula jsem tedy šálek stranou a čekala. Obsluha na mě nemohla vidět, ale tak nějak jsem čekala, že třeba občas nakoukne, jestli něco nepotřebuji. Obsluha doopravdy za deset minut přišla a donesla zmíněné paní palačinku. Předpokládala jsem, že cestou zpět vezme můj prázdný šálek, popřípadě se pro něj vrátí. Za deset minut půl jsem si říkala, že bych měla být nervózní, popřípadě udělat scénu a odejít. O půl přišla servírka zkasírovat paní a můj šálek nebezpečně balancoval na kraji stolu ve snaze na sebe upozornit. Nakonec zaregistrovala jeho snažení, a aniž považovala za nutné se na mě jen podívat jej sebrala a odešla k pultu. Začala jsem být nahněvaná, ale vztek nejspíš zmírňuje teplotu, a tak mi ve výsledku bylo dobře. Po několika dlouhých minutách se mi podařilo upoutat pozornost servírky a objednat si čokoládu. Celkem to trvalo asi půl hodiny.
Kakaoidní konzistence přineseného produktu mě příliš nepřekvapila. Jeho chuť byla dobrá. Prášek šel cítit jen trošku a nešlo si stěžovat ani na přílišnou sladkost. Zvláštností byla šlehačka. Nejvíce ze všeho připomínala konzistencí šlehačku ušlehanou se ztužovačem. Chuť byla někde mezi chemií a normální šlehačkou. Tvar držela až příliš pěkně. Předložená „pochoutka“ však měla ještě jednu zajímavost. Byla servírována ve vysoké sklenici, s dlouhou lžičkou, na malém podšálku. Nerudovská otázka „Kam s ní?“ byla vskutku na místě. Odpověď je jasná z nadpisu článku - do oka.

Po chvíli přemýšlení, zda počkat, až mě obsluha přijde zkasírovat, jsem se nakonec rozhodla, že přespávat zde nehodlám a vydala se před odchodem ještě na návštěvu toalety, neboť mě McDonald poučil, že se tam může skrývat nejedna plodná myšlenka. Myšlenka se tam neskrývala, zato měli krásný držák na toaletní papír. Bohužel bez papíru. Naštěstí velké kolo bylo opřeno hned vedle. Také měli nádherný držák na papírové ručníky. Bohužel bez ručníků. Přemýšlela jsem, zda by si všimli mého odchodu bez zaplacení. Opravdu nevím jestli ano nebo ne. Jakožto slušně vychovaný člověk jsem se však raději vydala k pultu. Za ním stála paní, ta zavolala dozadu na tu, jež mě obsluhovala, a nakonec jsem po dvou minutách držela účet v ruce.
Jak zní konečný verdikt? Až budete chtít předražený čaj a minimální obsluhu, tak sem běžte. Jinak se ale tomuto podniku vyhněte.

Absence obsluhy již podruhé za mou kariéru ve mně vyvolává otázku, zda se nechovám v kavárnách špatně. Ale postup typu vyberu si u pultu dortík, který mi oni donesou a přijmou objednávku na pití a čas od času se podívají, odnesou nádobí a zeptají se, co bych si ještě dala, mi nepřijde špatný. Nebo snad ano? Fungují kavárny na samoobslužném principu? Jak je tomu u vás?