Máme rádi pandy

Je pár jedinců, kteří obdivují, jak vše perfektně zvládám. Musím tedy ukázat, že mé perfektní zvládání má své mouchy (ryby).
O polední pauze podnikám první neúspěšný pokus vyrazit z učitele účetnictví tužku značky Tornádo, lidově řečeno pero, kterýžto výraz zásadně pro jeho možnou dvojsmyslnost nepoužívám. Po odmítnutí dvou ekvivalentních náhrad - jedno je s vůní a bledne, zatím co druhé taky není stejný typ, nemluvě o skutečnosti, že mé bylo pouhé dva dny staré. Načež se s ním domluvím, ať mi jej donese zítra až ho doma najde a vzdálím se.
Ponaučení: Nikdy nepůjčujte učiteli tužku. Nejen, že nechce zapsat do třídní knihy, ale dokonce hodlá zkoušet a nemá čím zapisovat známky.

 Je něco málo před třetí a já již od dvanácté toužebně myslím na větrník. Vzhledem k tomu, že jsem obědvala své oblíbené zapékané nudle s tvarohem, se zdá tato sladká choutka zvláštní, ale u osoby, která je na rafinovaném cukru hyperbolicky řečeno závislá, to není nic nového. Chvíli přemýšlím, jak jsem na tom v bitvě já versus černé džíny. Vzhledem k nedávné nemoci tuším, že nic moc, ale stejně si jej dám. Na intru zjišťuji, že nic moc bylo příliš euforické označení, ale obhajovat v šedých kalhotách se mi nechce, a nevím, jak nadšený by byl zřizovatel z představy, že svou „pohřební“ knihu obhajuji v riflích. Nakonec se tedy rozhodnu pro růžové tričko s límečkem a černé džíny.
Vyluštím si spokojeně křížovku, projdu pár blogů, přemluvím se k uběhnutí mé nové trasy. Povzbuzena včerejškem střídám nejdřív 2min30s běhu s 1min30s chůzí, abych v závěru dala pět minut v kuse a po minutové přestávce ještě přihodila minuty dvě. Na rozdíl od včerejška mě bolí nohy a záda, takže přemýšlím, co se mi ještě před obhajobou povede.
Náhle zjišťuji, že je sedm hodin, a tak se pouštím do čtení své práce a dvakrát sjíždím prezentaci. Podruhé už mě to nudí, přeci jen říkám obdobný text asi po osmé a mám sklon to zkracovat. Každopádně podruhé zjistím, že mám čas deset minut a čtrnáct sekund, což je po odečtení těch vteřin ideální.
Po důkladném umytí hlavy šamponem, který dochází, sedám v devět k učení. Máme na příští týden dost testů, tak ať to nemám celé na víkend.
Po třičtvrtě hodině s uspokojením zjišťuji, že nejnutnější mám hotovo, tedy, že otázku do angličtiny jsem neudělala ani jednu, ale umím aspoň klasické písemky a osm otázek nechávám na víkend.
Začínám balit a přemýšlím o tom, jaký vztah má komise k pandám. Doufám, že je chrání. Během balení nadávám na velikost skříňky na učebnice, které se tam prostě nevejdou, vítězně je tam však vměstnám, načež se při pohledu na malou hromádku školy, kterou si vezu domů rozhodnu nejen odvézt lůžkoviny, ale taky Sbírku úloh do matematiky. S nemenším klením (žádné nebylo, umělecká licence) ji vyhrabu ze dna skříňky a zopakuji bod jedna.
Vzhledem k důležitosti zítřka otřu prach z řasenky, kterou jsem od narozenin, kdy jsem si ji dovezla, nevzala do ruky a modlím se, abych si s ní zítra ráno nevypíchla oko. Konečně se rozhodnu místo spaní jít ještě napsat článek, a tak uléhám až kolem půl jedenácté s myšlenkou, abych si nezapomněla vzít ve škole boty na podpatku.
Tolik tedy k mé zodpovědnosti. Nejvíce mě mrzí jedna věc. Ráda dělám ostatním radost a vím, že by je potěšilo, kdybych vyhrála. I mě by to potěšilo, ale vím, že má práce na to nemá, takže promiňte a já jdu spát.