Pečení koláčků a dělání dětí

Ve vsetínské pekárně U Mostu povýšili obyčejné koláčky na manu takřka nebeskou. Neznámé těsto, zvláštně ochucený tvaroh a nahoře posyp z mandlí. Již několik let jsou tyto koláčky mým oblíbeným pokrmem. Jen kdyby nebyly tak malé. Nebudu to protahovat, výsledek již jistě tušíte, rozhodla jsem se jejich tajemství rozluštit.

Po dlouhých úvahách jsem dospěla k závěru, že půjde o slanší kynuté těsto na koláčky, tvaroh se nebude příliš sladit, protože byl podstatou spíše kyselejší, a mandle se nahoru nasypou jen tak. Menší problém nastal s výběrem vhodného typu kynutého těsta. Rozhodla jsem se pro olejové, ačkoliv mamka byla zastánkyní převalovaného. Tvaroh se chuťově podobal a zanedlouho šla první várka do trouby.
Bohužel kynuté těsto je od slova kynout a tak koláčky vyskočily prudce směrem vzhůru, mandlové lupínky je ladně opustily směrem dolů a kvasnice se rozhodly, že zlatavá barva neznamená hotové koláčky a první várka byla cítit po droždí.

Na druhý plech jsem tedy koláčky jak se patří umáčkla a mandle nasekala. Vzhledově vypadaly lépe mluvíme-li o vyskočení, avšak většina byla popraskaných a vytečených. Droždí cítit nebylo, a tak jsem už i z chuti mohla definitivně určit, že to rozhodně nejsou ty pravé.

Poněkud bez nálady jsem k ostatním vrazila do tvarohu rozinky namočené v rumu, které se mě, při ochutnávání jestli se od včerejška nezkazily, úskočně, od slova zaskočit, pokusily zabít. Mandle došly, takže je nahradila meruňková marmeláda, posýpka a slib, že přespříští týden, hned jak spotřebuji sedm bílků, si dáme druhé kolo. Kdyby to nevyšlo, nejspíš nějakého vsetínského pekaře v noci přepadne dívka se psem.

V očekávání hrůzných věcí příštích, neboť neštěstí nechodí nikdy samo, jsem počala zadělávat chléb. Mouka, droždí, sůl a voda, smíchat a dát do misky zakryté potravinovou fólií. Někde se objevily zvěsti, že vody je příliš mnoho, a tak jsem dala o něco méně. Tedy alespoň doufám, nemohu si vzpomenout, zda jsem tam nakonec v záchvatu touhy držet se receptu tu vodu nenalila všechnu. Trochu jsem si pomohla vařečkou, vzpomínaje na ranní dělání těsta. Pod teploměrem k mému překvapení opravdu kynulo a zarazilo se těsně pod okrajem misky. Bála jsem se, že mi v noci uteče, ale naštěstí se bálo tmy. Ráno jsem se snažila jej dle návodu převalovat, nechávat kynout a nakonec jsem kolem dvanácté vytáhla z trouby svůj první chléb, mé děťátko. A pak jsme poslouchaly lupání...

Po vychladnutí a zdolání opravdu křupavé kůrky chutnal jako... jako chleba. Prostě kus pečiva. Ale když jsem jej namazala máslem a posypala solí, tak to byla božská mana.

Největší kopanec k uskutečnění tohoto pokusu mi uštědřil Budislav. Návod jsem ale použila ze stránek Cuketky.

čtěte také: Chléb