pátek 24. září 2010

Za života milovníka luštěnin

zdroj
Je to nespravedlivé. Jedny z nejdravějších potravin, a tak diskriminované. Já osobně čočku, hrách a fazole miluju. Někteří musí mít ke hrachové kaši párek, já si vystačím jen s ní samou, samotnou, osamělou. Ale zkuste se potom někde zmínit o tom, co jste měli k obědu. O pohledech a myšlenkách ostatních, v nesprávné společnosti i o komentářích, se snad ani nemusím zmiňovat. Také restaurace nevycházejí těmto jídlům vstříc. Takže navrhuji založit skupinu proti diskriminaci luštěnin.
Nejlepší recept na úpravu luštěnin vymyslel Čech. Otto Wichterle roku 1961 přišel na odstředivé odlévání a nositelné čočky byly na světě.
Po devíti letech, teď se to zdá tak málo, se můj nos zbavil kovové konstrukce a na zornici se mi přilípla umělá hmota. Vše nabralo rychlejší spád, než jsem tehdy čekala. Do čtrnácti dnů jsem měla problém, kam uložit brýle, neboť futrál sebou už dávno nenosím. Po dvaceti minutách mé první návštěvy jsem vyšla z ordinace s termínem na schůzku, kde mě měli naučit, jak si strkat prsty do oka. Ke stabilní výbavě milovníka luštěnin patří pouzdro, roztok a čočky. Malé kousky platu, které mne naučili nasazovat za tři minuty, a to počítám i trojnásobné mytí rukou. Nejnapínavější okamžiky akce jsou:
ranní hledání čočky v roztoku (vidíte jen lehce modrý stín a to jen pokud máte štěstí)
strach, aby vám slzící oko nevyplavilo čočku
večerní sundávání levého okuláru – první sundávat pravý, to vám řeknou hned po umytí rukou. O tom, že po jeho sundání a stažení levé čočky na bělmo, ji už neuvidíte a orientace po hmatu v rámci oka, není zrovna příjemná, se vám nezmíní.
Také se musíte zbavit starých návyků. Jeden příklad za všechny. Když jsem měla zkusit čočku vyndat, udělala jsem naprosto automaticky pohyb, kterým si sundávám brýle. Proč? No přece abych se dostala k těm čočkám. A jeden zápor. Teď už vám půjdou vidět kruhy pod očima.
zdroj

sobota 18. září 2010

Nikdy si nebuď jist svou postelí

Dobrý den, jmenuji se Pavlína a dnes je 20. srpna 2008. Momentálně bych nejspíš mohla stát ve sprše a dumat nad svou nepříliš lákavou budoucností. Koupelna smrdí a pokoj na intru je maličký. Pokusím se před odjezdem požádat, aby mě na školní rok ubytovali v jiném pokoji.

Dobrý den, jmenuji se Pavlína a dnes je 31. srpna 2008. Mám největší pokoj na intru. Okna sice vedou na silnici, ale zato je prostorný, není v něm žádná patrová postel a v koupelně jsou tři zrcadla a okno na větrání. Jsme tu tři.

Dobrý den, jmenuji se Pavlína a dnes je 31. srpna 2009. Už nebydlím v tom velkém pokoji, ale hned naproti, ve druhém nejlepším. Je menší a je v něm patrová postel. Koupelnu mám stejnou. Vždy je jedna koupelna na dva pokoje. Mám jen jednu spolubydlící. Skoro není v pokoji, jenom v noci chrápe. Koupím si špunty.

Dobrý den, jmenuji se Pavlína a dnes je 5. září 2009. Nemám kde spát. Vzali mi postel. Schválně jsem přijela dřív, abych si mohla vybrat, na které posteli budu spát, ve které skříni budu mít věci, a oni mi nakonec tu postel vezmou. Na co by v pokoji pro dvě, byly tři postele. Takže spím dole na dvoupatrové.

Dobrý den, jmenuji se Pavlína a je dnes 6. záři 2009. Musela jsem se rozloučit se dvěma nočními stolky. Patřily k té posteli. Nevadí, stejně mám ještě dva.

Dobrý den, jmenuji se Pavlína a dnes je 9. září 2009. Už jsem si zvykla, že nemám svou postel. Dnes přišla skvělá zpráva. Prý mi ji vrátí, ale mou spolubydlící vymění za dvě upištěné prvačky. Vysvětlila jsem jim, že nemám zájem, a protože mi v očekávání, že nebudu odporovat, dali na výběr, měli smůlu.

Dobrý den, jmenuji se Pavlína a dnes je 11. září 2009. Prvačky u mě byly orodovat. Prý je ta jejich spolubydlící strašná, že chtějí klid, že chtějí hezčí pokoj, že je mám pochopit. Hlavně tu poslední větu opakovaly asi patnáctkrát. Nakonec jsem je ujistila, že je chápu, což ale neznamená, že se kvůli nim vzdám svého pohodlí a slušně je vypoklonkovala ze dveří.

Dobrý den, jmenuji se Pavlína a dnes je 12. září 2009. Zjistila jsem, že se vyřešilo i bez zásahu do mého pohodlí.

Dobrý den, jmenuji se Pavlína a dnes je 31. srpna 2010. Bydlím v pokoji číslo 1. Jsem tu sama a vlastním šest nočních stolků. V buňce máme být tři. Jsem v přízemí, ale pokoj mám do zahrady, takže mě snad nebudou rušit auta. Zítra odsud odnesou postel, která je tu provizorně odložena a já si přeskupím nábytek dle svého.

Dobrý den, jmenuji se Pavlína a dnes je 1. září 2010. Odnesli tu postel. Spím na úplně nové válendě, jak tomu tady říkají. Koupelnu budu mít sama pro sebe a botník taky. Musím někoho sehnat, kdo mi pomůže přesunout postel a zeptat se, jestli mohu uklidit přebytečné noční stolky do vedlejšího prázdného pokoje.

Dobrý den, jmenuji se Pavlína a dnes je 12. září 2010. Byla jsem poprvé na praxi, a tak jsem přijela strašně ospalá. Hned v chodbě mi sdělili, že se budu stěhovat na trojku. Tak jsem začala přenášet věci a požádala jsem o přenesení skříně, protože v novém pokoji byly dvě věšákové a jen jedna poličková. Chtěla jsem dvě s poličkami a jednu s věšákem. Když je přenášeli, vyndali poličky, aby byla skříň lehčí. Protože na trojce v policové skříni jedna polička chyběla, uzmula jsem ji budoucím majitelů pokoje číslo jedna. Pustila jsem se do přesunování nábytku. Během posunování dvoupatrového kolosu, mě ospalost zcela přešla. Přemístila jsem si i svou postel, stůl dala k oknu, noční stolky vyrovnala na sebe a dala vedle skříní a dvě nadbytečné židle zatím postavila ke dveřím. Uprostřed pokoje vznikl obrovský prostor.  Okna jsou na ulici a pokoj je v přízemí. Naproti v pokoji jsou dvě druhačky. Jedna z nich je ona nesnesitelná, od které chtěly loni ty dvě pryč. Když jsme si spolu chvíli povídaly, zdála se mi milá. Ale já jsem jenom ta sebestředná, pohodlná a u učitelů oblíbená. Šla jsem smýt stěhovací pot. Pustila jsem vodu a zpod rohože, na které jsem ve sprše stála, začali vylézat černí brouci. Neječela jsem, ale tak rychle jsem se neumývala už dlouho. Ptala jsem se Nesnesitelné, zda jsou černí brouci ve sprše normální. Když zjistila, že jsou živí, letěla to řešit za vychovatelkou a já si schovávala oblečení. Prý už tam byl i deratizér. Ti brouci nevypadali, že by jim někdo někdy ublížil. Mimo vychovatelky, která je nakonec utopila.

sobota 11. září 2010

Mé prázdniny

Stejně jako na začátku každého školního roku, se objeví spousta lidí, kteří nemají lepší zábavu, než šťóurat se v tom, jaké jste měli prázdniny. Nejinak tomu bylo v předmětu UST nebo USK.

 Na letošní prázdniny jsem neměla žádné zvláštní plány, a jak se později ukázalo, bylo to dobře, neboť bych je stejně musela zrušit.
Celé léto začalo poněkud smutným pozváním do Arrasu, kde mi Pavel chtěl ukázat bývalou Západní frontu. Příležitost poznat Německo a zároveň otestovat, jak jsem na tom s němčinou jsem si nemohla nechat ujít. Avšak několik dní po mém příjezdu Pavla střelili myslivci při honu a on následkem tohoto zranění zemřel.
Aby mi spravili náladu, rozhodli se moji rodiče poslat mě ke strýci do Japonska. Jeho synovec právě dokončil právnickou fakultu a nyní ho čekala rotační praxe. Ač jsme se dlouho neviděla, měla jsem Akitadu v paměti zasunutého jako poměrně sympatického bratrance se dvěma hromotluckými kamarády. Mnohdy jsme spolu vtipkovali, že on obstará myšlení a Tora s Genbou hrubou práci. Jelikož jsem potřebovala dorazit do Japonska dřív než Akitada odjede první praxi, musela jsem zapomenout na přímý let a letět přes USA. Dlouhý let mi zkrátil bývalý pilot svým povídáním, jak jednou jeho obrovské letadlo skoro sestřelili, a on poté musel s dírou v trupu, bez navigačních přístrojů a s hromadou bláznů na palubě nouzově přistát. Naštěstí začal vyprávět až ke konci letu, takže než jsem se stihla začít bát, přistávali jsme v Kjótó. Nevím, jak si mí drazí rodičové mohli myslet, že cestování po Japonsku s novopečeným soudcem mě rozptýlí, ale je pravda, že pohled na všechny oběti násilných zločinů, mne zocelil, a tak jsem se nakonec ani nebránila navštívit bývalý zajatecký tábor Rangu u Singapuru, jímž prošlo ve druhé světové válce 87 000 zajatců.
Jak se ukázalo, strýček měl výčitky svědomí, že mě pozval on a nakonec jsem všechen čas strávila s jeho synem, a proto se rozhodl ukázat mi rozdíly mezi čínským a japonským soudnictvím. Jeho přítel Ti na rozdíl od Akitady více dbá na důstojnost svého úřadu a tak většinu věcí řeší z pracovny a do bitek, či převleků se pouští je výjimečně. Všechno dobré jednou končí a stejně skončily i mé asijské prázdniny. Lékaři doma se domnívali, že bych se svou anémií měla navštívit lázně a já se seznámila s Johanou Jarní. Povoláním spisovatelka se léčila z rozvodového stání a pobyt v lázních byly pro ni zasloužené prázdniny.
Na přelomu července s srpna jsem zavítala do Prahy za mou internetovou kamarádkou. Natálie je po mozkové obrně upoutaná na vozíček a mnohdy ji vlastní tělo a ruce zradí, a tak si mnoho lidí myslí, že je také dementní. Avšak Natálka navštěvuje gymnázium. Setkání s ní bylo přeci jen trochu šokem, neboť ji znám jen z ICQ a chvíli jsem nevěděla, jak se k ní mám vlastně chovat. Jeden den jsem si vyhradila na Eliáše, který mi už dlouho sliboval exkluzivní prohlídku židovské čtvrti. Díky pověstem jsem se ani chvíli nenudila a Eliáš se ukázal jako vskutku dobrý průvodce.
Další z mnoha mých, převážně internetových přátel, byla pozvána jako historička do Ruska, aby pátrala v historii jedné rodiny. Jelikož neumí rusky ani ň, vzala mě pro běžné situace sebou. Přistály jsme v Moskvě a dlouhou dobu strávily v archivech a rozhovorech s pamětníky. Nakonec se objevila spojitost mezi rodinou a Sašenkou, neboli soudružkou Polární liškou, která zemřela za údajnou vlastizradu.
Jelikož má sestra jde od příští roku na vysokou do Brna, navštívily jsme její budoucí domov a mimo nákupů také prošly část trasy, kudy byli hnáni Němci z Brna po skončení Druhé světové války.
Co by to však bylo za prázdniny bez Středozemního moře. Španělsko bylo jasnou volbou, protože Hernando očividně toužil pochlubit se mi svým rodištěm. Bohužel mi nenechal moc času na koupání a povalování se na pláži. Protáhl mě Cordóbou, vzal na výlet do hor a nakonec jsme navštívili i Barcelonu, ze které si, jakožto dcera knihovnice, pamatuji především malé knihkupectví Sempere a syn.
Matčina přítelkyně, jistá paní Oliverová, pisatelka detektivek, nás vzala do Londýna, kde jsme se vydaly po stopách Agathy Christie a Herkula Poirota. O vraždy tedy opět nebyla nouze.
Týden před koncem prázdnin jsem si uvědomila, že ač trajdám neustále po světě, žiji si na cizí náklady a peníze, které mi naši přidělili na toto léto, jsou stále na účtu. Vyrazila jsem tedy do Mongolska, kde jsem se snažila poznat život tamních obyvatel na vlastní kůži. Nejhezčí částí dne však byly večery, kdy mi vyprávěli o dětství a životu Čingischána.
I prázdniny však končí, a tak celková bilance letošního přídělu cestování byla 43 knih, celkem o 10 073 stranách. Fyzicky jsem nejdále od domova byla v Jeseníkách, kde jsem za čtyři dny zdolala Praděd, Smrk a Králický Sněžník. Osmdesát jedna kilometrů plných puchýřů, dobré nálady a dešťových kapek.

pondělí 6. září 2010

Den pátý ... opět bloudící

Smůla se nám lepila na paty. Chtěly jsme jenom sejít do Stříbrnic a odtamtud se nechat odvézt. První, co nás překvapilo, byl nedostatek  lidí, kterým se dalo zaplatit za ubytování (250Kč). Prý až od půl deváté. Naštěstí se vše vyřešilo a my vypadly. Bohužel tak rychle, že jsme minuly rozcestník u chaty, setkaly se s nepříjemnými sběrači borůvek, vrátily se k chatě a konečně našly cestu. A dál? Minuly jsme Skřítka, zjistila jsem původ slova hemenex (ham and eggs - do té chvíle jsem si naivně myslela, že jde o míchaná vejce) a ochutnala arašídovou zmrzlinu. Navíc celou cestu lilo, takže jsme o nic nepřišly.

Úvod, stať a závěr. Čtyři dny, devět puchýřů, knedlíková dieta, osmdesát jedna kilometrů, dvě holky, devět set padesát korun za ubytování, sedm set za korun za ostatní nezbytnosti a devadesát pět obstojných fotografií.
přibližná trasa bez bloudění v Kunčicích

sobota 4. září 2010

Den čtvrtý ... na střeše Evropy

Na brzké ranní probuzení jsem si už zvykla. Novinkou byl pouze rychlým tempem snižující se stav náplastí. Naštěstí ještě stačily, přestože na naše chodidla jich bylo zapotřebí mnoho. Jelikož nám odpovědí na naši žádost o balenou vodu byl jen nechápavý pohled, rozhodly jsme se načepovat až u studánky. Chtěly jsme se projít skrz vesnici a někde za ní se napojit na červenou. Vzhledem k předchozímu kiksu to bylo odvážné rozhodnutí a navíc jsme mohly správnou cestu jen odhadovat podle mapy. Avšak po setkání s partou nepříliš sympatických návštěvníků místního hostince a proplížení se kolem stavby, kde podle halasných zvuků se právě probouzeli dělníci po dlouhé noci, jsme chtěly hlavně pryč. Ostatně naše teorie, že stačí jít furt do kopce a na červenou narazit musíme se zdála být správnou.

čtvrtek 2. září 2010

Den třetí ... ztraceny

Poté co jsme vyburcovaly paní majitelku ze spánku, vyrazily jsme kolem budovy ČVUT směrem nahoru na Smrk. Kolem cesty nebylo v nižších polohách borůvek, a tak jsme vtipkovaly na adresu mlsných „studentů“ ČVUT, až do chvíle, než se zezadu zespodu ozvalo funění. Po ohlédnutí obě dívčiny spatřily příslušníka opačného pohlaví, který za nimi běžel do kopce. Lehce se vyděsily, neboť rodiče je místo mokrými botami děsili zvrhlíky. Naštěstí pán profuněl kolem a nezabýval se dvěma Borůvkami 007, kteroužto přezdívku si přiřkly po včerejším dnu. Ještě však nebyl všem setkáním konec. Zanedlouho se ozvalo opět funění. Vynořil se druhý a měl s sebou i psa. Ten si nesl batoh a my dál zobaly borůvky. Počasí bylo oproti včerejšku nádherné. Ani zima, ani vedro, lehce pod mrakem, ale bez mlhy.