Někdy prostě neuniknete. Ráno se jeden čerstvě upečený kousek mrkvového koláče vynořil z trouby dnes již neexistující cukrárny U Mlsné kočky v centru Zlína a rozhodl se, že ho sní jistá Pája. A tak zařídil jeden odvoz autem, jednu schůzku, vyprodání Malakovu do třetí hodiny odpolední, a nakonec se ještě tvářil, že není v chladícím pultu nic lepšího. Což taky nebylo. Neříkám, že jsem mu propadla tak, jako jiným, ale byl skvělý. Nad složením bílé pěny jsem přemýšlela celou cestu domů. A o čem vlastně mluvím?
Mrkvový koláč, u nás také často nazýván jako mrkvový dort, což vzniklo překladem anglického cake koláč nebo dort, je moučník ze strouhané mrkve s měkkou a hutnou strukturou, díky které bývá často přirovnáván k perníku, potřený polevou ze smetanového sýra.
Historie této pochoutky, která našla mnoho milovníků po celém světě, sice sahá hluboko do minulosti, na královských stolech však nejspíše neležela. Tento středověký dezert byl připravován hlavně nemajetnou složkou obyvatel, protože mrkev fungovala jako náhražka cukru a jiných, cenově nedostupných, sladidel.
Ač nelze přesně zjistit, ve které zemi upekla středověká ženuška poprvé tuto pochoutku, většina lidí si ji spojuje s Anglií nebo Amerikou. Obě země přispěly při jeho zmrtvýchvstání svou troškou do mlýna. Nejprve oprášili tuto recepturu za druhé světové války Angličané. Díky přídělovému systému, který v nejhorších dobách zajišťoval jen 230 gramů cukru za týden na osobu
1, vzrostla obliba a zájem o náhražkové potraviny. Mimo našeho mrkvového dortu se to také týkalo drobenkového koláče. Jelikož však každý, kdo chce být slavný, musí do Ameriky, přeplul v podpalubí záoceánské lodě, minul sochu Svobody a vynořil se v šedesátých letech dvacátého století na americké půdě. Během deseti let se stal pevnou součástí nabídek kaváren Nového světa a kanál Food Network jej zařadil mezi pět nejmódnějších jídel desetiletí.
2
Příběh mého „koláče“ začal v
Bistru a tam také skončil. Ač jsem mezitím konverzovala také s anglicky psanými a jinými recepty, tento vypadal jako sázka na jistotu. Jelikož jsem fanoušek BIO potravin, žiju v domě se zahradou a nedávno bylo deset stupňů nad nulou, koupila jsem si mrkev v supermarketu. Kilo bylo nejspíše opravdu hodně, ale co když jeden mililitr mrkve váží jeden gram? Pak jsem měla navíc jen nějakých dvě stě padesát gramů, což po odečtení váhy šlupiček a nenastrouhatelných konců není nijak závratné číslo. Ono to měření v mililitrech, chápejte, studentka prestižní kuchařské školy Rudolfa II. nemůže měřit v hrncích3, mě vytáčí, ale co můžeme chtít po národu, který vymyslel počítač. Protože olivový olej nebyl ve středověku běžnou surovinou, použila jsem slunečnicový. Aby se o mně neřeklo, že jsem rasistka, rozhodla jsem se spravedlivě dát půlku cukru hnědého a půlku bílého. I když jsem tedy dělala co mohla, aby výsledek nebyl dokonalý, nakonec jsem jednou věcí svůj mrkvový „koláč“ vylepšila. Místo vanilkové esence, která nikdy nepřekročila práh bytu, jsem použila zrníčka vanilkového lusku. Tímto jsem dostála všem vlastním gurmánským kritériím a mohla se pustit do pečení, protože
„ingredience + míchání + teplo = pečení“
