V takovou chvíli
se většinou sluší zapálit si cigaretu nebo okamžitě usnout. V tu konkrétní chvíli nešlo ani jedno. "Chce si povídat," blikal mi v hlavě červený nápis a siréna se snažila udržet mě při vědomí. Německé
nepravidelné sloveso sinken jsme už probrali a hovor se také nezadržitelně
blížil ztroskotání. “Proč si turisté myslí, že je Praha krásná?” položila jsem nakonec otázku, která mi už dlouho vrtala hlavou. “No, v Amsterdamu máš jen grachty,” uhodl
přesně, kam mířím, “ale uličky v Praze jsou starobylé a rozmanité. Klikatí se
centrem a dávají mu unikátní atmosféru.” Když jsem se za rozbřesku vracela amodů,
zastavila jsem se na chvíli u katedrály svatého Víta a pokusila se nasát tu
atmosféru. Smrad benzínu a hluk odfukovače listí učinili mému snažení přítrž.
