pátek 21. listopadu 2014

úterý 18. listopadu 2014

Barevné fotografie

Existuje spousta způsobů uchování vzpomínek. Krabice plné programů divadelních her, štůsky lístků do kina, procvaknuté jízdenky na vlak, vylisované květiny, deníkové zápisky, náhrdelníky z ptačích per, mušle a sbírky pixelů. Mnou obdivovaní tradicionalisté si v zimě, když se za okny honí všichni čerti, uvaří horký čaj, usednou ke svým albům, listují, prohlížejí a vzpomínají. Já v tu dobu většinou stojím na nekryté tramvajové zastávce, vítr se mě snaží udusit mými vlastními vlasy a říkám si, že když jsem jela Afluitdijk, tak foukalo víc. Že promočené boty za chvíli vyzuji a nečeká mě ještě patnáct kilometrů dolů po sjezdovce jako v Jeseníkách. Že alespoň není bouřka a já kvůli pozitivní výchově psa nemusím na louce bez stromů za zpěvu Kaťušy předstírat, že mě okolní hromy a blesky neznepokojují. Že se alespoň nestmívá, jako když jsem poprvé jela na běžkách a maminka zakončila třicetikilometrový výlet nočním sjezdem do rodné vísky. Jízdenky ztrácím, deníky nepíšu, fotografie zpětně neprohlížím. Ty nejsilnější zážitky mi připomíná samo počasí a uchovává je lépe než sebelepší fotopapír.
Možná při tvorbě domácích úkolů do nizozemštiny "vykazuji stálou tendenci k produkci beletristických textů", ale po přeložení z toho odkapává patos a klišé.