Barevné fotografie

Existuje spousta způsobů uchování vzpomínek. Krabice plné programů divadelních her, štůsky lístků do kina, procvaknuté jízdenky na vlak, vylisované květiny, deníkové zápisky, náhrdelníky z ptačích per, mušle a sbírky pixelů. Mnou obdivovaní tradicionalisté si v zimě, když se za okny honí všichni čerti, uvaří horký čaj, usednou ke svým albům, listují, prohlížejí a vzpomínají. Já v tu dobu většinou stojím na nekryté tramvajové zastávce, vítr se mě snaží udusit mými vlastními vlasy a říkám si, že když jsem jela Afluitdijk, tak foukalo víc. Že promočené boty za chvíli vyzuji a nečeká mě ještě patnáct kilometrů dolů po sjezdovce jako v Jeseníkách. Že alespoň není bouřka a já kvůli pozitivní výchově psa nemusím na louce bez stromů za zpěvu Kaťušy předstírat, že mě okolní hromy a blesky neznepokojují. Že se alespoň nestmívá, jako když jsem poprvé jela na běžkách a maminka zakončila třicetikilometrový výlet nočním sjezdem do rodné vísky. Jízdenky ztrácím, deníky nepíšu, fotografie zpětně neprohlížím. Ty nejsilnější zážitky mi připomíná samo počasí a uchovává je lépe než sebelepší fotopapír.

Možná při tvorbě domácích úkolů do nizozemštiny "vykazuji stálou tendenci k produkci beletristických textů", ale po přeložení z toho odkapává patos a klišé.