Hvězdičkové sušenky

Čokoládové cookies

Byl pozdní večer - první máj

Některým scénám se romantika nedá upřít.

Amsterdam, září 2014. Zvony Nieuwe kerk odbíjejí půlnoc. Světlo pouliční lampy tlumeně ozařuje lavičku a tepané zábradlí jednoho ze stovek městských mostků. Na obloze svítí luna. Pod lampou mladý pár. Muž v obleku. Dívka s dlouhými vlasy. Zasaženi silou okamžiku se ohromeně dívají vzhůru.

Začátky cest jsou vždy nádherné. Grachty, květiny, malebné kavárny. Velkolepě nasvícené Říšské muzeum. Slavnostně naladěný mumraj před Královskou operou. Široký bulvár postupně nahrazuje běžná ulice. Přibývá aut. Lampy už nezdobí, jen svítí. Občas. Lidé na kolech. Doprava. Rovně. Doprava. Vlevo přes koleje. Úzké uličky. Honosné budovy. Lamp pomálu. Najednou záře světel. Hotel Washington. Alespoň jsou v dobré společnosti. Kousek za hotelem světla opět mizí. Zrychlují. Křižovatky projíždí zásadně na červenou. Křižovatky, které neznají. Volba směru je výsledkem momentálního rozpoložení. Nulové povědomí o místě výskytu. Ulice. Tabulky s názvy. Ponořené do tmy. Lampy příliš daleko, aby umožnily čtení. Na osmý pokus část přeslabikují. Oost. Východ. Potřebují jih. Doleva. Doprava. Rovně. Konečně lidé. Obchody. Světla. Hluk. Muži v turbanech. Povykující mladíci. Hudba. Marocká bistra. Turecké večerky. Rozkopaná křižovatka. Drží se davu. Ranních čtyřicet kilometrů začíná být znát. Konečně koleje. A tramvaj. Nicneříkající číslo i místo určení. Bezhlavě se řítit ulicemi nepomohlo. Zvolňují. Turbany postupně mizí. Koleje také. Ulice jsou opět širší, honosnější. Přes mostek s tepaným zábradlím. Plácek s lavičkou. Lampa. A ukazatel. Ohromeně k němu vzhlíží. Hlavní nádraží 0,3 km.
5 kilometrů domů + 4 hodiny bloudění amsterdamským peklem = 10 kilometrů domů

Některé scény nejsou romantické ani trochu.

Cookies

Crinkles

Barevné fotografie

Existuje spousta způsobů uchování vzpomínek. Krabice plné programů divadelních her, štůsky lístků do kina, procvaknuté jízdenky na vlak, vylisované květiny, deníkové zápisky, náhrdelníky z ptačích per, mušle a sbírky pixelů. Mnou obdivovaní tradicionalisté si v zimě, když se za okny honí všichni čerti, uvaří horký čaj, usednou ke svým albům, listují, prohlížejí a vzpomínají. Já v tu dobu většinou stojím na nekryté tramvajové zastávce, vítr se mě snaží udusit mými vlastními vlasy a říkám si, že když jsem jela Afluitdijk, tak foukalo víc. Že promočené boty za chvíli vyzuji a nečeká mě ještě patnáct kilometrů dolů po sjezdovce jako v Jeseníkách. Že alespoň není bouřka a já kvůli pozitivní výchově psa nemusím na louce bez stromů za zpěvu Kaťušy předstírat, že mě okolní hromy a blesky neznepokojují. Že se alespoň nestmívá, jako když jsem poprvé jela na běžkách a maminka zakončila třicetikilometrový výlet nočním sjezdem do rodné vísky. Jízdenky ztrácím, deníky nepíšu, fotografie zpětně neprohlížím. Ty nejsilnější zážitky mi připomíná samo počasí a uchovává je lépe než sebelepší fotopapír.

Možná při tvorbě domácích úkolů do nizozemštiny "vykazuji stálou tendenci k produkci beletristických textů", ale po přeložení z toho odkapává patos a klišé.