Weder een ander heelal

V takovou chvíli se většinou sluší zapálit si cigaretu nebo okamžitě usnout. V tu konkrétní chvíli nešlo ani jedno. "Chce si povídat," blikal mi v hlavě červený nápis a siréna se snažila udržet mě při vědomí. Německé nepravidelné sloveso sinken jsme už probrali a hovor se také nezadržitelně blížil ztroskotání. “Proč si turisté myslí, že je Praha krásná?” položila jsem nakonec otázku, která mi už dlouho vrtala hlavou. “No, v Amsterdamu máš jen grachty,” uhodl přesně, kam mířím, “ale uličky v Praze jsou starobylé a rozmanité. Klikatí se centrem a dávají mu unikátní atmosféru.” Když jsem se za rozbřesku vracela amodů, zastavila jsem se na chvíli u katedrály svatého Víta a pokusila se nasát tu atmosféru. Smrad benzínu a hluk odfukovače listí učinili mému snažení přítrž.

Skutečnost, že Prahu nepovažuji za nijak krásnou, představuje vlastně jen malou část mého aklimatizačního problému. Během čtyřtýdenních prázdnin na Valašku jsem si ještě mohla udatně představovat, že jsem pořád v Nizozemsku. Hory se mi pravda do vysněné krajiny moc nehodily, ale aspoň jsem se dokázala vyhnout veřejné dopravě a jezdit na kole. I když měl nejstarší vesničan modernější bicykl než průměrný amsterdamský student, i tak to byla pořád dvě kola a zvonek. Jakmile jsem však dostala klíče od koleje, došlo mi, jak moc jsem v bryndě. Byl to jen jeden klíč. Žádný klíč od stání na kola a žádný od zámku na něj. Jen mé dveře a zastávka autobusu před věžákem.

Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Po jízdě hrůzy tramvají do supermarketu jsem se rozhodla zahnat depresi pomocí cukru. Oddělení pečiva bylo poměrně velké a já byla předem připravena, že tam nemohu čekat žádné gevulde koeken ani kruimel vlaai. Přesto jsem doufala v něco s jablečnou náplní, nebo možná v čerstvý donut. Jablka nebyla, meruňky jsem nechtěla a donuty vypadaly, že za sebou mají stejně dlouhou noc jako já. Po pěti minutách rozmýšlení jsem se vydala k v ovoci a zelenině. Hluboce zklamána nemožností utopit svůj žal v Chocomel  jsem hledala něco zdravého. Kyblíčky se snoeptomaten nebyly nikde k nalezení a cherry rajčátka mi připadala málo červená a předražená. Jejich dvojmístná cena byla pro mě poslední kapkou. Potom si už pamatuji jen odpornou chuť v ústech, když jsem u sebe v pokoji přišla k vědomí. Plechovka dropsů v mojí ruce byla skoro prázdná.

V tu chvíli mi to bylo jasné. Pokud mám přežít ve městě s velkým domy, musím vymyslet plán. Mé pokusy s nizozemskou vlajkou se ukázaly jako nedostatečné. Nakonec jsem našla inspiraci v knize Cesta do Francie. “Když už si nemohl dopřát tu velkou cestu, vymyslel si pro sebe cestování doma. V určité dny vycházel na ulici s vycházkovou holí a na otázky svých krajanů odpovídal francouzsky.”