Rijksmuseum Amsterdam

Kromě skutečnosti, že studujete nederlandistiku a nikdy jste nebyli v Nizozemsku, je trapné také to, že bydlíte v Amsterdamu a nikdy jste nebyli v Rijksmuseu. Jsem ráda, že se mi oba druhy trapnosti vyhnuly.

Museumplein

Rijksmuseum je kolos. Má čtyři patra ve čtyřech odstínech šedi, pět schodišť, Asijský pavilón, sály inspirované Minóovým labyrintem a zatemněná okna, takže se v případě nouze ani nemůžete navigovat podle postavení hvězd na obloze. Jelikož jsem před svou opravdovou návštěvou v muzeu už pár obrazů viděla, bylo mi jasné, že vážně míněná výprava za holandskými mistry vyžaduje dobrou strategii. Nakonec mi s ní pomohlo Rijksmuseum samo, když mi na stránkách odhalilo existenci aplikace, která má zájemcům ukázat vše podstatné ze sbírek muzea. Aplikace se mi jevila hezká a tematické prohlídky ve dvou variantách podle množství času mi přišly vhod, stejně jako možnost vyhledat si ten který skvost podle čísla a pustit si příslušnou nahrávku sólo.

1 muž, 1 litr černé barvy, 3 měsíce 

V den D jsem dorazila do Rijksmusea, spustila aplikaci a těšila se na zážitek. Místo zážitku na mě bliklo oznámení, že si mám pustit wifi, jinak se můžu s aplikací rozloučit a koupit si místo ní audiotour s plně funkčními sluchátky namísto mých příjemných mono. Tuto nabídku jsem odmítla a na třetí pokus se připojila k průběžně vypadávající wifi.

Nejprve jsem vyrazila na devadesátiminutovou prohlídku Hoogtepunten  (nejvyšší body). Skutečností, že jsem během prohlídky vynechala většinu obrazů v čestné galerii včetně osmimetrového plátna o sál dál, jsem si nenechala kazit den. Vždyť ještě půjdu specializované okruhy zaměřené na 17. a 18. století, tak proč se stresovat? Protože aplikace, nakolik je skvělá a umožňuje nezaměňovat muzeum se čtenářským kroužkem, nemůže změnit podstatu muzea jako takového, tudíž je třeba připravit se na to, že s největší pravděpodobností něco unikne vaší pozornosti. Podle stupně sžitosti s aplikací a množství času to bude buď něco málo nebo něco více. Po dvou stoletích jsem se naučila zvládat místnosti stylem, že jsem hlavní text vyslechla u díla samotného a u doplňujících komentářů už bloudila okolím a vytipovávala si díla, která mě zaujala a o kterých jsem chtěla vědět víc. Pokud mě namluvená prohlídka hnala do další místnosti, vrátila jsem se přes celé menu k nabídce puštění číselného komentáře a ten jsem si, pokud byl omylem přítomný, vyslechla.

nizozemské muzeum

Strukturované prohlídky měly slabinu i v podobě minima informací a komentářů věnovaných jednotlivým uměleckým směrům neboť se zaměřovaly spíše na dějinné souvislosti a významné tvůrce. Postup zkrocení aplikace spočíval také ve schopnosti všimnout si stojanů s papírovými rozbory obrazů, jejich ukořistění a následném hledání nejsvětlejšího bodu místnosti, kde bylo možné komentář přečíst. Tyto navýsost zajímavé informace totiž často ve zvukovém komentáři zahrnuty nebyly, což by mohlo být největším mínusem aplikace, nebýt skutečnosti, že internet celou dobu vesele sosal energii, takže po dvou a půl hodině mi baterie oznámila, že má dost a já se mohla klouzat.

Výbava zahrnující životně důležitý plánek budovy, propiska na poznámky psané do mapy, telefon s audiotour a rozbor Noční hlídky.

Ten první den jsem se pokusila nabít telefon v některé pro to určené skříňce, ale bohužel všechny můj telefon bojkotovaly, takže jsem se musela uklidnit pohledem na záliv z pátého patra veřejné knihovny. Další dny jsem poučena sbalila knihu a nabíječku a polední pauzu strávila v piknikovém prostoru. Tento postup sice stojí dvě hodiny času na dobití telefonu, ale pokud nechcete vidět muzeum na jeden zátah, je to dobrý způsob, jak si na chvíli sednout a v klidu pojíst chléb se sýrem. V opačném případě, ač by se mohlo zdát, že mám vůči aplikaci vážné výhrady, doporučuji zakoupit přístroj s audiotour, kterému nedojdou baterky a se kterým vás návštěva muzea vyjde na příjemných 22,5€ nebo €22,5. Pokud vás bude v nouzi tlačit čas, navrhuji následné pořadí prohlídek Nejlepší díla, budova, kolonialismus.

V piknikové místnosti si můžete kromě nabití telefonu a konzumace svačiny i okopírovat některého holandského mistra.

Okruh Hoogtepunten

Jak název napovídá, představí tato prohlídková trasa to nejlepší z nizozemského umění. Je třeba brát v potaz jistou neviditelnou hranici kolem roku 1600, kterou prohlídková šňůra začíná. Sály věnované dřívějšímu umění se do audiotour na rozdíl od asijského pavilonu neprobojovaly. První doporučovaný obraz je manželský pár, u kterého je sice hezky ilustrováno, čím je na svou dobu výjimečný, ale pro základní seznámení s Halsem je podle mého mnohem vhodnější Veselý piják visící hned vedle.

De vrolijke drinker (Hals)
zdroj: Rijksmuseum

Obdobně jsem to měla i u Jana Steena, který je obstojně prezentován obrazem Svátek svatého Mikuláše, ale sousedící obrazy umožňují mnohem lépe vidět charakteristické rysy malíře, který dal nizozemštině rčení een huishouden van Jan Steen (domácnost Jana Steena). Mikuláš je totiž jen jednou za rok a Steen proslul jako malíř všedního života.  V tom mi dal za pravdu i onen rozbor obrazů, který pro základní ilustraci vícegeneračních obrazů použil Veselou rodinu. Ta zachycuje jak atraktivní kritiku neřestí, tak i objasnění oné Steenovy domácnosti. Na obrazu je přítomen i výjimečně neutrální pes, který spolu s kočkou hraje u Steena často symbolické záporácké role, podtyp divokost a zkaženost. Na většinu jeho obrazů se probojovalo jídlo, což je pravděpodobně důsledek praktického pracovního vyžití malíře, vlastníka hospody.

Het vrolijke huisgezin (Steen)
zdroj: Rijksmuseum

Od jídla není daleko k pití a jak naznačuje nizozemská poznávací značka NL znamená no limo. Vermeerova Mlékařka je nezbytnou součástí čestné galerie. Obvykle kousek od ní visí Ulička, ale ta je momentálně zapůjčená ve Vermeerově rodišti v Delftu. Vermeer se podobně jako Steen věnuje zobrazení každodenního života, ale vybírá si jeho klidnou domáckou stránku. Místo sžíravé kritiky rozbité okenní tabulky a nepořádku na zemi, soustřeďuje pozornost na přelévání mléka. Vedle Vermeera visí i Pieter de Hooch a není vůbec od věci si oba malíře porovnat.

Het melkmeisje (Vermeer)
zdroj: Rijksmuseum

Žena s dítětem ve sklepě (De Hooch)
zdroj: Rijksmuseum

Po naštvané labuti mně neznámého malíře, židovské nevěstě a dvou portrétech nastal čas na zlatý hřeb dopoledne. Dnes se mu říká Noční hlídka, ale každý, kdo je jen trochu zběhlý v utírání prachu a stínech ví, že se scéna neodehrává v noci, ale ve dne. Stíny domů umožnily Rembrandtovi hrát si se světlem, což rozhodně není důvod pro upadnutí do spánku. Mohlo by se totiž stát, že se opět přižene někdo s nožem a část obrazu rozřeže na kusy či polije kyselinou. Jizvy ani popáleniny na plátně vidět nejsou, ale bdělých stráží vedle obrazu si nelze nevšimnout. Na podlaze kousek před obrazem je také bezpečnostní schránka, kam lze v případě nutnosti obraz strčit. Noční hlídka způsobila architektovi muzea nejednu vrásku, protože dílo mistra světla nebylo kvůli odrazům denního světla dobře vidět. Než se Schutters van wijk II onder leiding van kapitein Frans Banninck Cocq dočkali elektrického osvětlení, vyzkoušeli několik stěn, baldachýn a v roce 1901 také zbrusu nový přístavek, kde na malbu dopadalo světlo zleva. Tam vydržela do roku 1926, než se opět přesunula do původního sálu.

De Nachtwacht (Rembrandt)
zdroj : Rijksmuseum

Přístavek je přístupný i dnes a nachází za sálem věnovaným Rembrandtovi a Noční hlídce. Je v něm k vidění i krásná socha Šílenství. Tato dříve stávala na dvoře amsterdamského blázince. Tehdy bylo oblíbenou zábavou chodit se dívat na duševně choré. Za malý peníz mohli měšťané pozorovat šílence okénky, na které odkazuje podstavec sochy.

De Razernij (Quellinus)
zdroj: Rijksmusem

výhled z přístavby na Museumplein skrz plakát lákající na dočasné výstavy 

Za pozornost stojí také knihovna, která je součástí tohoto okruhu. Točité schody, zužující se sloupy, staré knihy na policích a nové časopisy dole v regálech. O pár místností dál je člověku nucen portrét neznámého dítěte, jako příkladu módních trendů té doby. Mnohem lepší je však dojít si k protější stěně a pustit si komentář k obrazu popravy Johana de Witta a jeho bratra. Je sice poněkud brutální, což prosakuje i oblíbenou tmavou krycí vrstvou, ale na rozdíl od světlého puberťáka nabízí pohled na politiku sedmnáctého století, konkrétně na důvod zavraždění „premiéra“ a spor mezi přívrženci monarchie a republiky.

knihovna v Rijksmuseu

De lijken van de gebroeders De Witt (De Baen)
zdroj: Rijksmuseum

Před závěrečným během skládajícím se z Delftské keramiky, pohledu na Amsterdamské grachty, bezzubého Vincenta, větrného mlýnu, Javánských funkcionářů a piana navrženého architektem muzea vytáhne muzeum domečky pro panenky, které si objednávali bohatí měšťané. Podlahy byly z mramoru a mini porcelán zajistila Východoindická společnost (VOC). Cena modelu byla srovnatelná s cenou skutečného domu na grachtu. Na velikosti v té době opravdu nezáleželo.

Poppenhuis van Petronella Oortman
zdroj: Rijksmuseum

17. století

Prohlídková trasa se v tomto případě hodně prolíná s Hoogtepunten, ale i tak se vyplatí si ji projít. Například Chytání duší hezky ilustruje náboženskou situaci v tehdejším Nizozemí. Pod bouřkovými mraky se pod vedení Španělů pokoušejí chytat duše katolíci z jižní části Nizozemí, zatímco vpravo se  bohabojným protestantům ze severu daří mnohem lépe. Možná proto, že na jejich straně řeky svítí sluníčko a ze stromů neopadává listí

De zielenvisserij (Van de Venne)
zdroj: Rijksmuseum

Jméno, které stojí za to si zapamatovat je Hendrick Avercamp, který proslul svými zimními scénami. Kolik lidí, tolik malých příběhů na ledě. Lidé z různých společenských vrstev, předchůdce golfu, lodní kadibudka a psík honící hlavu svého původního já. 

Winterlandschap met schaatsers (Avercamp)
zdroj: Rijksmuseum

Koloniální minulost

Do 17. století částečně spadá také okruh nazvaný Koloniální minulost. Zde je pozornost věnována spíše objektům než obrazům a pro ty, kteří neví, že Nizozemsko mělo kdysi pod palcem Indonésii a pár století dokonce výhradní právo na obchod s Japonskem, mohu sbírku podivných předmětů vřele doporučit. A ti, co mají nizozemskou koloniální minulost v palci op zijn duim kennen, jistě ocení maketu ostrůvku Dedžima, který byl pro Japonce jedinou branou do západního světa.

Maquette van het eiland Deshima
zdroj: Rijksmuseum

Kromě podrobných obrazů zachycujících budovy je k vidění také pár století starý pepř a střepy váz vylovené z vraku lodě Witte Leeuw (Bílý lev). Zatímco kousek od makety Dedžimy je vystaven pravý diamant, u porcelánových střepů si můžete prohlédnout apartní měděno-skleněnou korunu vyrobenou Brity za účelem podfouknutí nějakého afrického vládce. Afrika byla oblíbený zdroj otroků, černého puntíku na nizozemské minulosti. Nákresy sardinek na zaoceánské lodi jsou k dispozici v přízemí u zvláštních kolekcí mezi ponorkou a majákem. Ze speciálních kolekcí jsou to do dvacátého století jenom tři patra a odměnou vám bude šedesát čtyři sádrových masek načuřených Sumatřanů, kteří leželi příliš dlouho na slunci s rákosem v nose, aby se ještě dokázali usmívat.

Gezichtsmaskers van bewoners van Nias
autor: Maurice Welling

18.století

V osmnáctém století nastal velký zlom, neboť poměr vystavených obrazů a předmětů výrazně vzrostl ve prospěch předmětů. Předem prozradím, že ve dvacátém století bude obrazů jako podmořského pepře. V osmnáctém století však měšťané ještě stále mají obrazy poměrně rádi. Také mají rádi paruky, což dalo osmnáctému století název doba paruk pruikentijd . Po objevitelském, dobyvatelském a obchodnickém Zlatém století, dochází k jisté stagnaci, která ač kritizována, vesele stagnuje dál. Hlavní bylo mít doma speciální pudrovací místnost na paruky. Koupelnu v domě a pudr na ramenou nikdo neřešil.

Portret van een lid van de familie Van der Mersch (Troost)
zdroj: Rijksmuseum

Přehlídka nábytku začala sběratelskou skříní, ve které se nachází miniatura tehdejší lékárny. Pokud si vyslechnete doprovodný komentář, rozšíříte si seznam podivných povolání o pachového historika. Prototyp dokonalého čajového servisu sice není součástí prohlídky, ale stojí za to mu věnovat pozornost a ocenit držátka na lžičky, dózu na čajové lístky a na cukr. S konvičkou na mléko tentokrát návrháři nepočítali.

čajový servis

Největším tahákem prohlídkové trasy jsou však dvě místnosti, které se původně nacházely v domech na grachtech a které ilustrují vybavení bohatých domácností. Po sběratelově skříňce není špatné nastudovat i návod k sekretáři, který má velmi malé množství skrytých zásuvek a vůbec nemá integrované rozkládací klekátko. Poslední zastávky zdůrazňují, že 18. století bylo především dobou osvícenství provázaného zájmem o vědu a umění. Někteří měšťané se v té době věnovali sbírání obrazů tak náruživě, že se z jejich domů staly jakési galerie, kam zvali přátele a umělce na prohlídku. Někteří se u toho nechali i namalovat, a tak můžeme z obrazu Adriana de Lelie zjistit, že nějakému Gildemeesterovi visel v domě zároveň Rembrandt i Rubens a že Adrian sám byl narcis, který se na obrazu neopomenul zvěčnit.

De kunstgalerij van Jan Gildemeester Jansz (Adriaan de Lelie)
zdroj: Rijksmuseum

stoleček
zdroj: Rijksmuseum

19. století

Základním stavebním prvkem okruhu je počátek Nizozemska jako království. Vilém II. získal velkou oblibu díky své účasti v bitvě u Waterloo, kde nejen velel nizozemským oddílům, ale byl také zraněn a na dveřích zakrytých látkou transportován do bezpečí. Tato scéna je zachycena i na obřím plátně v místnosti vedle Noční hlídky. Je sice pravda, že Vilém II. není ve středu malby, ale i tak je mu věnován dostatek prostoru. Obraz dostal darem od svého hrdého otce, který pravděpodobně přeplatil původně zamýšleného kupce, jež se tyčí nad Vilémy na koni a tváří se důležitě. Nadšení z účasti v této bitvě vedlo nejen ke sběru artefaktů z bitvy, ale i k vycpání koně, na kterém se Vilém II. bitvy účastnil. Obraz i kůň však byli nakonec Vilémovi I. málo, a tak k nim přihodil ještě bronzovou sochu lva poblíž místa bitvy.

De Slag bij Waterloo (Pieneman)
zdroj: Rijksmuseum

Kdo by se chtěl vrtat v tom, co Nizozemci dělali v Belgii, toho zajisté uspokojí, že se Nizozemci zrovna nacházeli v tom krátkém období dějin, kdy s dnešní Belgií tvořili jedno nesoudržné království. Kdo by se do tohoto tématu toužil ponořit více, toho odkazuji na sadu dezertních talířů hned vedle válečného obrazu. Co talíř, to jedna tehdejší nizozemská provincie. Katoličtí rybáři však s novým vládcem příliš spokojeni nebyli, tudíž v srpnu 1830 došlo k povstání. Jedním z málo známých skrovných činů nizozemské armády je vyhození vlastní lodi do povětří v Antverpském přístavu. Strategicky bezvýznamné, ale umožnilo to stvořit obraz národního hrdiny, kteří byli v té době velmi žádaní.

Jan van Speijk overweegt of hij de lont in het kruit zal steken (Doyer)
zdroj: Rijksmuseum

Na konci 19. století tvořili také dva významní nizozemští malíři. Jozef Israëls patří k Haagské škole, což se pozná zejména díky většímu množství děl vzniklých na scheveningských plážích. Kinderen der zee jsou dostatečně naivní, aby se mi zalíbily. Haagská škola se zaměřovala na věrné zobrazení skutečnosti s důrazem na měnící se lucht en licht (obloha a světlo). V nizozemské praxi to vedlo k využití široké škály šedých odstínů a neoficiálnímu názvu Šedá škola.

Kinderen der zee (Israëls)
zdroj: Rijksmuseum

Ani druhý malíř se šedé nevyhýbal. Breitnerovi se už věnuje samostatný článek a v Rijksmuseu jsou kromě dívek v kimonu k vidění i jeho malby zachycující Amsterdam. Při jejich vytváření často pracoval s vlastními fotografiemi, které poskytovaly obraz živého města plného lidí a oficiálně pomáhaly Breitnerovi jen k zapamatování detailů typu nápis na vývěsním štítu. Ve středu obrazu De Singelbrug bij de Paleisstraat in Amsterdam je k vidění dáma v kožešině, která je zachycena obdobně jako služka na jedné z Breitnerových fotografií. Původně byla na místě dámy skutečně služka, ale obrazy se sloužícími v hlavní roli se špatně prodávaly, a tak Breitner ženu spolu s několika dalšími postavami přemaloval. V té době totiž sloužící a bohatí chodili za pochůzkami odděleně, tufíž nebylo možné zobrazit dámu ve společnosti služek. Ty vyřizovaly pochůzky do jedenácti, potom patřila ulice bohatým.

Singelbrug bij de Paleisstraat in Amsterdam (Breitner)
zdroj: Rijksmuseum

20. století

Poslední komplexní umělecká trasa je věnována dílům 20. století, která sídlí ve třetím patře a kromě zmíněného muže v lotosovém sedu s motorem na klíně a masek načuřených Sumatřanů zahrnuje zejména nábytek a jiné 3D objekty typu letadlo a Wombtomb neboli podle dcer tvůrce: skrýš na hraní ve tvaru vagíny. Druhá světová válka je prezentována speciální německou šachovnicí, kterou dostal vůdce nizozemské nacionálně socialistické strany. Německé figury byly bílé a technicky o level výš než hnědé. 

nacistická šachovnice

Ukázky nábytku jsou zejména výsledkem práce architekta a návrháře Gerrita van Rietvelda, který se snažil o jednoduchost a prosté formy. Jeho oblíbenými stavebními prvky byly špalíky a prkna. Kromě židle z 15 špalíků a 2 prkýnek je známý Dům Rietvelda a Schröderové v Utrechtu, který je zapsán na seznamu světového kulturního dědictví. Ve 20. století samozřejmě nemůže chybět Karel Appel, člen umělecké skupiny CoBrA, v Rijksmuseum dílo Čtvercový muž (Vierkante man). Další významný člen CoBry byl Constant Nieuwenhuijs, od kterého je k vidění mimo jiné Ruimtecircus, kovová konstrukce, která měla původně stát na Museumplein.

bílá židle, Rietveld
zdroj: Digitale kunstkrant

Asijský pavilón

Stranou hlavních výstavních prostor se nachází pavilón s ukázkami asijského umění. Pavilón sestává ze dvou minipater. Strávila jsem tam skoro dvě hodiny a člen ochranky ze mě po hodině začal být opravdu nervózní.

Asijský pavilón

výhled z Asijského pavilonu

Většina asijských uměleckých děl se zabývá bohy a díky chytrému rozložení kolonií je možné srovnat zobrazení stejného boha v Indii a Indonésii. Základním požadavkem pro budoucí božstvo je vysoký počet končetin. Shiva měla například čtyři ruce a podprůměrné dvě nohy vyvažovala třetím okem. Jejími třemi božskými silami jsou stvoření, udržení a zničení. Z bubínku v pravé ruce se ozývá rytmus stvoření a oheň v levé ruce vše ničí. Zbylé dvě ruce se zabývají udržením: vybrat správnou cestu a nepropadat panice.

Shiva
zdroj: Rijksmuseum

Durga, bohyně stvořená na poražení buvolího démona, měla osm rukou a v každé ruce dar od některého z bohů. Nechyběl jí ani Shivin trojzubec. Zatímco indonéská varianta bohyně stojí poklidně na mrtvém buvolovi, její indický protějšek mu ještě dává za vyučenou. Kromě kostky čaje, misky na čaj, paravánu, sošek koní a velbloudů bylo v podzemním patře k vidění také prasátko. Tento spořící vynález nepochází z nizozemské dílny, ale je podle Rijksmusea asijským vynálezem.

Durga z Indonésie
zdroj: Rijksmuseum

Durga v Indii
zdroj: Rijksmuseum

Budova

Hlavním architektem muzea byl Pierre Cuypers, mimo jiné tvůrce vlakového nádraží Amsterdam Centraal. Stavba muzea trvala devět let a muzeum bylo otevřeno v roce 1885. V té době byla budova některým lidem trnem v oku, neboť svými dvěma věžemi příliš připomínala katolické katedrály. Jejím dalším výrazným rysem byla inspirace gotikou a také souměrnost stavby. Proti souměrnosti se vymezil španělský návrhář Asijského pavilonu, díky kterému není jediná zeď pavilonu rovnoběžná se zdmi hlavní budovy.

budova přetékající uměním

V letech 2003 a 2013 byla budova modernizována a jednou z otázek bylo zachování či odstranění průjezdu středem budovy. Tento byl vždy sporný, ale podle mého je dobře, že ve zrekonstruovaném muzeu zůstal zachován, ačkoliv to vede k tomu, že se v muzeu občas motáte jak vítr v bedně.

pohled přes vstupní halu na průjezd pro kola a opět na halu

Muzeum získalo nové prostory díky využití sklepních prostor. Původní vchody do budovy se už nepoužívají a vznikla nová vstupní hala. Bílé ploty u stropu mají nejen teoretickou estetickou funkci, ale také praktický akustický přínos. O novou podobu interiéru muzea se zasloužil pařížský architekt, který se dříve osvědčil v Louvru. Nová podoba spočívá nejen v přebarvení výstavních sálů do čtyř odstínů šedé podle patra, kde se nacházejí, ale také ve snaze co nejvíce se přiblížit původní Cuypersově stavbě. Cuypersovo pojetí plodné návštěvy muzea zahrnovalo také seznámení s významnými okamžiky dějin před vstupem do Čestné galerie. Velmi rychle však byla bohatě zdobená hala kritizována, že odvádí pozornost od vystavených uměleckých děl a stěny zakryla bílá malba. Tu odstranili až při nedávné rekonstrukci. Dnes bývalá královna Beatrix muzeum slavnostně znovuotevřela za doprovodu oranžových dýmovnic a vstup do muzea byl celý den zdarma. Ve srovnání s původním otevřením muzea, kdy byl vstup zdarma po celý rok, to však bylo trochu slabší.

Willibrord ve své lidské podobě. Také se tak jmenuje Nevilův, vlastně Marcelův, žabák v nizozemské verzi Harryho Pottera.

vitráže v hale - vpravo Rembrandt

moderní vitráže - děkujeme sponzorům

V dobách mé návštěvy ještě nebyl součástí audiotour okruh popisující středověké umění, a tak jsem sály s příslušnými roky pouze prošla a uznala, že budoucí a současní svatí mě příliš nezajímají. Oproti tomu speciální sbírky Rijksmusea nejen měly audiotour, ale byly také milou přehlídkou desítek předmětů denní potřeby. Od nezbytného porcelánu, přes sklenice, zbraně a šperky, až k zámkům a stříbrným minipředmětům pro výbavu domečků pro panenky.

kufr na porcelán

Základní proběhnutí muzeem se dá zvládnout za devadesát minut, ale mnohem lepší je vyhradit si na něj celý den. Nebo pět, jako já.

Končíme.