Een lijk in de kast

Nevěřím na šťastné lidi. Každý má podle mého nějakého toho kostlivce ve skříni. Ti šťastnější jich mají plný sklep a berou je pravidelně na procházky. Při návratu je musí pečlivě uložit, protože jinak by jim čouhaly pařáty ze sklepního okénka. A o veřejně se povalující kostlivce, kteří vás chytají za nohy, když jdete kolem, nikdo nestojí. Nikdo kromě Nizozemců. Nízká nadmořská výška si vybírá svou daň fascinací mrtvými. Po náhodné návštěvě královského hřbitovního kostela, jsem skončila v Maastrichtském nejznámějším kostele. V hlavní roli hrobka svatého Serváce. A pak si máte udržet pozitivní náhled na život.

A to mám štěstí, že nebydlím v Groningenu.

Výlet do Maastrichtu byl nevyhnutelný. Z opravdu jižně položených měst jsem zatím jen cyklostylem navštívila Bredu, takže jsem měla co dohánět. Celodenních jízdenek mám naštěstí zásobu, takže jsem mohla mít i dobrý pocit, že ušetřím 36€ za zpáteční lístek. Malou nevýhodou dané jízdenky bylo, že jsem do vlaku mohla nastoupit až po deváté hodině, takže dvou a půl hodinová cesta mi umožnila přijet do města na řece Maas akorát k obědu.

Maastricht - město s domy, které mají více než tři okna na šířku.

Ještě předtím jsem si ale ulovila typicky nizozemské ráno na nádraží Amsterdam-Zuid. Kdo nezažil, bude si myslet, že s těmi spitsuur (špička) je to jen báchorka. Cyklisté spořádaně a bez ustání proudili k vjezdu do podzemních garáží, kde čtyři nastoupení hlídači připevňovali na kola štítky. Následně se bývalí cyklisté přesunovali v oblecích a sukních směr nástupiště. V opačném směru proudili ti, kteří za prací do Amsterdamu dojíždějí a kolo mívají „ustájené“ na noc. Poprvé jsem se opravdu bála, zda si ve vlaku sednu a také jsem částečně pochopila, proč vznikl návrh na upravení času vysokoškolských přednášek na pozdější hodiny.

Plynulost provozu je důležitá.

Kromě kostelů s mrtvolami patří k nizozemským hobby i stavby v okolí nádraží, takže jsem se v Maastrichtu hned cítila jako doma. Nevím, jestli je to kvůli jeho jižní poloze, ale v přípravné fázi se mi podařilo najít ve městě i jiné pamětihodnosti než kostely a radnice. Dokonce chyběly mé milované Oude kerk a Nieuwe kerk.

nádraží v Maastrichtu - podivná šipka je znak největšího dopravce

radnice Maastricht

14. června začala oficiálně sezona. První soudek herynků se vydražil za 90 000€.

knihkupectví v kostele

kavárna místo oltáře

Nejprve jsem se vydala k městskému vnitřnímu přístavu, což bych skoro označila za ztrátu času nebýt toho, že se potom cestou k historickému centru prochází obytnou čtvrtí a ty mám na Nizozemsku nejraději. Radnice na náměstí byla zvenčí krásná, ale pro rekonstrukci zavřená. Následovala tour de církev, která zahrnovala kostel přeměněný na knihkupectví, Sint-Servaasbasiliek a Onze-Lieve-Vrouwebasiliek.

minipřístav

obytná čtvrť

Pokud svatý Servác existoval, tak byl jedním z prvních šiřitelů křesťanství. Jakožto možný Maastrichtský biskup zde byl v roce 384 pochován. I dnes je možné sejít do krypty, která je součástí rozlehlého komplexu baziliky, jejíž hlavní atrakcí je pokladnice. O zlato církev neměla nouzi a i přes potíže s Francouzi patří zdejší pokladnice k nejbohatším v Evropě. I důmyslný systém uložení relikvií stojí za pozornost, zejména na ostatky svatého Tomáše byla radost pohledět.

bazilika svatého Serváce

busta sv. Serváce

předloktí sv. Tomáše

Prohlídkou interiéru baziliky jsem strávila poslední slunečné chvilky dne a před návštěvou Onze-Lieve-Vrouwebasiliek (Bazilika Panny Marie) jsem se v rámci čekání na sušší počasí posilnila vaflí na belgický styl. Nebyla vůbec špatná, až na to, že doba její konzumace se nekryla s dobou deště. Déšť komplikoval i orientaci, protože na náměstí, kde měla být Onze-Lieve-Vrouwebasiliek žádná bazilika nestála. Ukázala se, až když jsem zvedla deštník a podívala se přes všudypřítomnou městskou zeleň. Jako hoogtepunt bych vyzdvihla ukřižovaného Ježíše visícího ze stropu na provazech. Do krypty tentokrát naštěstí nebyl přístup.

Najdi si svou baziliku.

takový drobek

Má potřeba bazilik, neboli sídel vyšších církevních hodnostářů - neplést s katedrálou, hlavním kostelem diecéze,  byla pro ten den uspokojena a nastal čas na veselejší a chutnější atrakce, ke kterým patřil biskupský mlýn. Kolo se točilo, voda tekla a limburské vlaai bylo na seznamu k ochutnání. Tentokrát jsem se totiž odmítla nechat nachytat na švestkách jako při Bossche bol. Navíc jsem hrdá na svou upevněnou znalost rozdílu mezi vla a vlaai. Vla je variace na pudink, která se většinou prodává v tetrapakovém balení v supermarketu, zatím vlaai je označení pro druh koláče, jemuž se přisuzuje limburský původ. Maastricht je hlavní město provincie Limburg, takže bylo třeba splnit nevlasteneckou povinnost. Poznávacím znakem vlaai je podle mého kulatý tvar a podle wikipedie i speciální druh těsta. Faktem je, že může být obložený vším možným, takže nejen kulatý mřížkový třešňový koláč, ale i kulaté cosi s jahodami a spoustou šlehačky a ďáblův vynález kombinace pudinku a posypky se mohou zvát vlaai. Lingvisti se díky tomu mohou vyžívat ve složeninách typu kersenvlaai, aardbeien bavaroisvlaai a puddingkruimelvlaai. Člověk je nemůže nemilovat.

mlýn

mlýnské kolo

Nejsem si jistá, nakolik je jahodovo-rebarborová náplň tradiční, ale určitě je chutná.

Naštěstí se koláč dá jíst déle než vafle, tudíž počasí se razantně zlepšilo a prohlídka pozůstatků hradeb spolu se zachovanou městskou bránou Helpoort (pekelná brána) proběhla v suchu. Díky jasnému značení se mi podařilo nevšimnout si skutečnosti, že obrovská šedá stavba je Helpoort osobně a poznala jsem tak při jeho hledání důkladně přilehlé hradby, děla i strom zasazený na počest korunovace Viléma Alexandra.

Na zdejších hradbách prý zahynul d'Artagnan.

Helpoort

druhý strom ve sbírce

Maastricht leží na jihu. Od běžného nizozemského města se liší nejen nadvládou katolíků a spornou architekturou, ale i kopcem. A na kopci je obranná pevnost. V pevnosti i nedalekých kasárnách probíhají prohlídky, které vypadají opravdu dobře, ale bohužel pátá hodina odbila, což se nekrylo s rozpisem prohlídek. A tak jsem se místo znalosti historie zdejšího opevnění dala do řeči se současnými obyvateli stoupající ulice a zjistila, že ty zelené kbelíky, co se válely všude po městě, jsou určeny na kompostovatelný odpad a ve čtvrtek je sběrný den.

stoupání

pevnost s Maastrichtskou vlajkou

výhled na město

1000 věcí, které se mi na Nizozemsku líbí

V Maastrichtu určitě stojí za vidění i kasárna a Bonnefantenmuseum, ale protože cesta zpět zabere nějaký čas, rozloučila jsem se na nejstarším zdejším kamenném mostě cestou k nádraží s posledním kouskem svatého Serváce a začala uvažovat, zda nevynechat přestup v Utrechtu. Ušetřila bych čtvrt hodiny čekání a dojela bych na RAI, která je asi dva kilometry od Zuidu. Lákavé možnosti svézt se domů tramvají zabránilo vědomí, že parkuji na Zuidu, takže jsem si v těstovinovém nádražním fastfoodu dala večeři a cestou bezmocně sledovala, jak déšť za okny vlaku houstne.

Sint Servaasbrug při příjezdu

Sint Servaasbrug při odjezdu

celý den mi společnost dělal Marťan