Povolme uzdu nevkusu a osedlejme si Smrťova oře

 zvuk fanfár například něco takového

Vstaňme se v pět, abychom bděli cestou a nezapomněli vystoupit na správné přestupní stanici. Poskakujme, proberme se, abychom mohli usnout cestou do Brna. Ztlumme všechny životní projevy na minimum, abychom nebyli schopní bránit se mrazu, jež proudí dovnitř otevřenými dveřmi. Dlouho. Posnídejme cookies, abychom si zapatlali tričko čokoládou. A nevšímejme si toho, ještě se nestihla pořádně roztéct. Až tady, na brněnském nádraží (Vločko, je to malé písmeno správně?) si uvědomme, že na fialovém roláku nemají hnědé skvrny, co dělat.  Přes přechod, vzhůru do nákupního ráje. Jen si sundejme rukavice, ještě se zapotíme. Vysoké, vyšší, nejvyšší. Podpatky, kozačky. Hnědé, černé, modré. Kožené, semišové. S podpatkem klínovým, klasickým, jehlovým i bez něj. S hromadou kovu, mašlí, třásněmi. Vybere si každá. Pokud nemá nohu 36 a vysoké nároky. Proč zůstávat tak nízko při zemi? Široký sortiment košil, svetrů a mikin. Kdyby jí nezrušili dress code, kdyby si vzala správnou velikost svetru, kdyby se jí nějaká mikina líbila. Co ostatně má proti růžovému panterovi v kapuci?

Dvakrát horká čokoláda a povídání k tomu

Myslím si, že jsem sama, koho občas napadají myšlenky typu „O co se s tou čokoládou vlastně snažím?“ Na odpověď jsem přišla až nyní po přečtení předchozích článků. Oficiálně hledám dobrou horkou čokoládu, neoficiálně mě to baví. Možná bych měla napsat, že mi horká čokoláda chutná, ale bohužel tomu tak není.
Jak podle mě má vypadat horká čokoláda?
barva: tmavá hnědá (tolerujeme i světlou, ale pozor mohla by zavánět kakaem)
konzistence: hustá, krémová, stále však tekutá (nikoliv kakao, které je tekuté a o hustotě se mluvit nedá, obejdeme se také bez pudinků a škraloupů na povrchu)
chuť: čokoládová (nepřeslazená, bez náznaku prášku)
 Nyní víme co hledám a jelikož školní rok skončil, tak si můj oblíbený Zlín může dát na chvíli pohov (Český pohov byl dlouho rozuměn jakožto pokrčení levé nohy. Nyní jsme přejali americký způsob - ukročení do strany). Mám za to, že Vsetín, mé doslova rodné město, kavárnami příliš neoplývá. Tuším přítomnost dvou, ale u jedné se spíše domnívám, že se jedná o čajovnu (respektive je to obchod se spoustou druhů sypaného čaje, pěti stolky a nápisem Kavárna na vývěsním štítu).

místo: Pohoda, Vsetín
Překvapivě po čokoládě chutnající nápoj, avšak se škraloupem. O tekutosti nemohla být řeč, takže velmi dobrý čokoládový pudink.

místo: Restaurant Poseidon, Ostrava
Jelikož se nejedná o kavárnu a před objednáním jsem já, zapřísáhlý odpůrce ryb, snědla kousek lososa a nejspíše také mečouna, surimi tyčinku, slávku a završila jsem to malými rybkami, neberte mé hodnocení příliš vážně. Ač číšník vypadal lehce udiven objednávkou na horkou čokoládu ve třicetistupňovém pekle, kdy si většina společnosti dopřávala ledovou kávu, nakonec mi přinesl kakao. A tím vlastně můžu skončit. Chuť byla nahořklá, ale měla jsem k dispozici cukřenku, tak jsem si teoreticky mohla dosladit. Šlehačku jsem chuťově nedokázala zařadit, neboť jsem už dlouho neměla pravou sprejovou, ale na normální to nevypadalo. 

Teď ještě doufat, že se neprolátne, že mi ty ryby snad začaly i chutnat a můžu vyrazit někam dál. Třeba do Vizovic, kde je prý skvělá čokoládovna.

Nekvalita prvních fotografií je dána omezením mobilního přístroje. Kvalita třetí je dána ovesnou vločkou.

Vypíchnuté oko a horká čokoláda

Jelikož čtyřicet stupňů Celsia je čtyřicet stupňů Celsia, jela jsem na obhajoby prací SOČ jen na otočku. Jelikož však autobusové spojení z naší nevelké vísky není nejlepší, dorazila jsem o tři hodiny dříve. A s ohledem na důvody uvedené výše, rozhodla jsem se tento čas strávit v kavárně.
Nemocní pijí čaj, a tak jsem si jej objednala. „Černý čaj, prosím.“ Obsluha přišla, donesla mi šálek s vodou a obrovskou krabici s opravdu velkým výběrem čajů. Obrovská krabice, malý stůl, talířek s čajem, kniha. Než stačila servírka odejít drapla jsem svůj žádaný černý čaj a chystala se sledovat cvrkot na ulici popřípadě číst Za písní severu aneb Proč bychom se neztratili. Ovšem servírka mě převezla a jak se později ukáže, nikoliv poprvé. Krabici mi tam nechala. Nevím, zda jsem si měla nabrat plné kapsy čajů anebo vzít krabici rovnou celou, každopádně mi na malém stolku příliš vhod nebyla. Stejně tak jsem řešila drobný problém, kam s čajovým sáčkem. Oddělit podšálek od šálku pro velikost krabice nešlo a položit jej vedle hrníčku se mi příliš nechtělo. Přeci jen obejmout teplý hrníček a zároveň mokrý čajový sáček není to, po čem mé ruce touží. Nakonec mne po deseti minutách zachránila přichodivší důchodkyně, jíž obsluha přinesla kávu a cestou zpět si odnesla i krabici. Tím mne připravila o možnost, již mi později doporučovali posluchači, a to, vhodit čajový sáček a vymačkaný citron do krabice s ostatními čaji.

Pozoruje cvrkot, dopivše čaj a zjistivše, že je teprve deset hodin, rozhodla jsem se pro koupi horké čokolády se šlehačkou. Odsunula jsem tedy šálek stranou a čekala. Obsluha na mě nemohla vidět, ale tak nějak jsem čekala, že třeba občas nakoukne, jestli něco nepotřebuji. Obsluha doopravdy za deset minut přišla a donesla zmíněné paní palačinku. Předpokládala jsem, že cestou zpět vezme můj prázdný šálek, popřípadě se pro něj vrátí. Za deset minut půl jsem si říkala, že bych měla být nervózní, popřípadě udělat scénu a odejít. O půl přišla servírka zkasírovat paní a můj šálek nebezpečně balancoval na kraji stolu ve snaze na sebe upozornit. Nakonec zaregistrovala jeho snažení, a aniž považovala za nutné se na mě jen podívat jej sebrala a odešla k pultu. Začala jsem být nahněvaná, ale vztek nejspíš zmírňuje teplotu, a tak mi ve výsledku bylo dobře. Po několika dlouhých minutách se mi podařilo upoutat pozornost servírky a objednat si čokoládu. Celkem to trvalo asi půl hodiny.
Kakaoidní konzistence přineseného produktu mě příliš nepřekvapila. Jeho chuť byla dobrá. Prášek šel cítit jen trošku a nešlo si stěžovat ani na přílišnou sladkost. Zvláštností byla šlehačka. Nejvíce ze všeho připomínala konzistencí šlehačku ušlehanou se ztužovačem. Chuť byla někde mezi chemií a normální šlehačkou. Tvar držela až příliš pěkně. Předložená „pochoutka“ však měla ještě jednu zajímavost. Byla servírována ve vysoké sklenici, s dlouhou lžičkou, na malém podšálku. Nerudovská otázka „Kam s ní?“ byla vskutku na místě. Odpověď je jasná z nadpisu článku - do oka.

Po chvíli přemýšlení, zda počkat, až mě obsluha přijde zkasírovat, jsem se nakonec rozhodla, že přespávat zde nehodlám a vydala se před odchodem ještě na návštěvu toalety, neboť mě McDonald poučil, že se tam může skrývat nejedna plodná myšlenka. Myšlenka se tam neskrývala, zato měli krásný držák na toaletní papír. Bohužel bez papíru. Naštěstí velké kolo bylo opřeno hned vedle. Také měli nádherný držák na papírové ručníky. Bohužel bez ručníků. Přemýšlela jsem, zda by si všimli mého odchodu bez zaplacení. Opravdu nevím jestli ano nebo ne. Jakožto slušně vychovaný člověk jsem se však raději vydala k pultu. Za ním stála paní, ta zavolala dozadu na tu, jež mě obsluhovala, a nakonec jsem po dvou minutách držela účet v ruce.
Jak zní konečný verdikt? Až budete chtít předražený čaj a minimální obsluhu, tak sem běžte. Jinak se ale tomuto podniku vyhněte.

Absence obsluhy již podruhé za mou kariéru ve mně vyvolává otázku, zda se nechovám v kavárnách špatně. Ale postup typu vyberu si u pultu dortík, který mi oni donesou a přijmou objednávku na pití a čas od času se podívají, odnesou nádobí a zeptají se, co bych si ještě dala, mi nepřijde špatný. Nebo snad ano? Fungují kavárny na samoobslužném principu? Jak je tomu u vás?

Jak s tímhle mohli dobýt svět?

Před mnoha a mnoha lety v místnosti nepříliš osvětlené stropním lustrem otvíraly dvě holčičky červené krabice se zlatým Emkem. V jednom byl pěkný plyšový papoušek v nevkusném béžovém plastovém vejci a ve druhém plyšový tučňák v neméně nevkusném zeleném plastovém vejci. Zbytek příběhu si ani jedna z aktérek nezapamatovala, a tak si uchovaly dětský sen, zajít si někdy do McDonald’s a dát si „hambáč“

zdroj: http://www.mcdonalds.cz/cs/produkty/produkty/sendvice.shtml

26. března 2010 Zlín
„Já se bojím.“ „Je třeba zaútočit čelem,“ pronesla menší pevným hlasem a vtrhla do dveří krále rychlého občerstvení. Posléze stejně rychle vycouvala ven, neboť paní s kočárkem jí hrozila převálcováním. Konečně však byly uvnitř. První pohled jejich odhodlání neposílil. Ledabyle naskládané stolky osídlené několika velmi málo lidmi nalevo, objednávací pult napravo, stěny vymalované povinnou žlutí, černé reflektory na žlutém stropě, prosklená stěna s výhledem do ulice. Menší k ní zamířila argumentujíc slovy, že je z ulice neprůhledná. Nevěděla, zda to je pravda, ale sestřino oponování nebrala příliš v potaz. Raději ji zbaběle poslala, ať si objedná jako první.

Starší nedali tatarku, mladší ji však vydobyla. První zklamání přišlo brzy, balíčky nebyly červeno-žluté. Druhý poznatek byl však velmi příjemný. Dostala neuvěřitelných osm ubrousků, nejspíše jako kompenzaci nedostatku červené barvy.
První obětí jejich žaludků se staly hranolky. Zklamání druhé, nebyly v  papírovém obalu. Vzhledem k sáčkovému balení byl řešena situace, jak na ně nalít tatarku. Rozpaky však posléze vyřešila tatarka sama. Její chuť zapříčinila poznání, proč si lidé dávají hranolky raději s kečupem. Tatarka u MeCa se prostě nedá jíst. Každopádně hranolky chutnaly skvěle.

zdroj: http://artofconversation.typepad.com/art_of_conversation/2007/05/an_innocent_abr.html

To na čem celý McDonald stojí, přišlo na řadu vzápětí - hamburger. Víte, že různých hamburgerových odrůd prodal McDonald v České republice za rok 2008 více než 30 milionů kusů? Znáte obrázky? Zapomeňte na ně. Tmavý povrch unavené housky bez jakýchkoliv semínek. O přítomnosti masa se přesvědčíte až po rozevření. Nepříliš dobrý nápad. Kečup smíchaný s hořčicí a nakrájená cibule, budiž. Ani ne půlcentimetrový velmi unavený plátek mletého masa a hit sezóny - mrtvý okurek. Z naprosto neznámého důvodu jedno kolečko okurku, které nemělo žádný účel a navíc bych o jeho spotřební lhůtě pochybovala, kdyby si zrovna na čerstvosti surovin MC nezakládal. Chuť? Chuťové buňky, přítomné tomuto experimentu, raději spáchaly harakiri, stejně jako jejich předchůdci před mnoha lety. To vysvětluje ztrátu paměti. Několik přeživších řeklo, že chuť housky byla horší než u klasického pečiva. Maso? Pochopen význam sousloví - chutnal jako piliny. Vedle stále většího úžasu nad tím, jak restaurace, která si zakládá na hamburgeru, může být tak úspěšná, se objevil úžas nad tím, jak se po tomhle může tloustnout? Vždyť víc než dva může sníst jen vrah chťových pohárků a o výživových hodnotách si popovídáme jindy.

zdroj: http://theartblog.org/2009/01/seeing-and-surveillance-from-artist-to-artists/

Hračku nyní představuje cosi plastového, nevkusného, co přímo křičí „Made in China“. Když máte smůlu, dostane váš společník hnus se zvukovým efektem. Pokud vás má smůla ráda, bude s tím blbnout následujících osm hodin.

Po předchozím zklamání bylo jasné, že dívčiny k MC hned tak nezajdou. V rámci programu ochutnávání čokolád nakonec mladší opět vyrazila k pultu objednat si něco s názvem horká čokoláda a jablečná taštička. Jelikož sladké zbožňuje, měl MC velké šance zabodovat. Taštička vypadala na první pohled doopravdy dobře. Avšak těsto bez chuti, jablečná náplň složená z kousků jablek a velmi přeslazeného sirupu, kombinace která měla fungovat, ale nějak se porouchala. Alespoň vzhled taštičky odpovídal obrázkům. Čokoláda na první pohled připomínala napěněný jar, ovšem ten nejspíš není tak sladký.

Zbývala jen návštěva toalet. Ty se ukázaly jako sice nepěkné a zanedbané, ale zato velmi inspirující, neboť začátek článku pochází právě odsud. Před odchodem byl na poslední chvíli uchvácen dvojjazyčný leták o spokojenosti. Modrý. Stejně modrý jako barva obsluhy. Vím, že MC jde na zeleno, ale proč modrá? A proč všichni ti pracovníci vypadali zvadle? Na okurku neměli, ale stejně mi připadali trochu deprimovaní.
Obsluha restaurace byla ohodnocena jako dobrá. Koneckonců plnili co měli, a kdybych chtěla vyčítat zdeprimovanost, mohli by být deprimovaní ještě víc. Jídlo se však kolonce neuspokojivé nevyhnulo. Čistota díky toaletám a skvrně od kávy na stolku, i když jsem viděla jednoho člena personálu, jak vedlejší stůl otírá - měl krásný velký sprej a rozprašoval vodu -, spadla z dobrá na neuspokojivá. Hodnota za peníze byla velmi bolestivá položka, neboť vědomí, že za poloviční cenu jsem mohla mít skvělý kuřecí zavináč - tortila s kuřecím masem - jednoduše hodně bolelo.

zdroj: http://www.mcdonalds.cz/cs/produkty/kvalita_2008.shtml

Jaký je tedy závěr? McDonald si u nás hraje na něco, čím není. Většina lidí třeba i díky jeho kampaním má dojem, že jde o místo, kde se dá dobře najíst. Ne. Jedná se o místo, kde se můžete rychle najíst. McDonald je fastfood a tím i zůstane. Kritizujete mě, že jsem si nedala nějaký jeho jiný hamburger či salát a že by mi chutnaly? Možná, ale pokud navštívíte jednou restauraci, kde vám nechutná a kde se vám nelíbí, také ji zkritizujete. Mě se tu nelíbilo, ale diskuzi uvítám.

Město Bati, muže, který nenáviděl čokoládu, podruhé

Člověk je tvor nenapravitelný a pro svou nenapravitelnost shání omluvy, kde se dá. Já se ospravedlňuji prohlášením, že hledám chutnou horkou čokoládu. Místo, kde se po ní pídím jest nazýváno Zlínem. Dnes jsem jej po dlouhé době opět navštívila na dobu delší, než na jakou trvá přeběhnutí ze stanoviště tři na stanoviště patnáct.

 Pokud by někoho zajímaly minulé výsledky chuťové zkoušky místních výtvorů, byly katastrofální. Dnes již nefungující Mlsná kočka podávala práškovitý pudink a hororový zážitek z kavárny Adria, mi zůstane v paměti ještě hodně dlouho. Avšak dnes jsem dala Zlínu další šanci. Dvě šance, abych byla přesná.

Prvním testovaným podnikem se stal Balkan Express. Musím uznat, že vypadal velice stylově. Zařízení v podobě starého vlakového kupé se mi více než líbilo a velká okna umožňující pozorovat venkovní cvrkot také potěšila. Obsluha u nás byla podruhé tak rychle, že jsme ještě nestačily vybrat moučník Objednaly jsme si tedy čokoládu, krémovou, jak psali v jídelním lístku, který ze stylových důvodů nesl nápis jízdní řád, ačkoliv tady už se mi to až tak nelíbilo, a dál bádaly nad nabídkou. Bohužel nám chyběly popisky, co který moučník obsahuje, avšak nakonec jsme se usnesly nad tím, že Mozartovým dortem není co zkazit. Nebylo. Nebyl. Mezitím nám přistála na stole čokoláda, a tak jsme ji podrobily testu. Hustota se nám líbila, škraloup nahoře nebyl, co nás však nemile překvapilo, byla chuť. Ani při nejlepší vůli jsem v ní neobjevila čokoládu. Kamarádka cítila kakaový prášek, já jen horkou vodu. Dohoda byla dílem okamžiku. nemají moučník, čokoláda nic moc, jdeme jinam.

Coffee&Co se stejně jako Adria nachází v komplexu Zlatého jablka. Po usazení jsme chvíli přemýšlely, zda nás obsluha obslouží, ta se k tomu však neměla, a tak jsem se vypravila objednat si k pultu. Objednávku a peníze přijali, avšak účtenku mi donesli až s objednaným dortem a čokoládou. Až teď při psaní mě napadlo, že ji mohli zničit a mě tvrdit, že jsem si nic neobjednala. Zapamatuji si to pro chvíle příští. Poněkud mě dojal fakt, že zatímco my jsme se pro objednání musely dopravit k pultu, stolek vedle nás byl obsloužen ihned poté, co usednul. Náhoda nebo diskriminace lidí se zavazadly? Čokoláda mě pobavila. Nejprve ke kamarádčině bílé. Opět jsem necítila nic, co by čokoládu připomínalo, pouze nějakou chemickou pachuť, ale co může člověk od bílé čokolády chtít. Moje porce byla mnohem zábavnější. Škraloup, jež se vytvořil na povrchu, se při naklánění hrníčku podivně natřásal a pohledem na něj jsem se bavila více než dvě minuty. Potom už jsem jenom plakala. Ano, žádná čokoláda se nekonala. Ještě že aspoň ty dorty byly dobré. Čokoládovo-kokosový s nugátem a marcipánem a klasické Tiramisu byly mimo měkkých křesel a skvělé společnosti jediné světlé body kavárny.

V minulém hodnocení jsem nastínila myšlenku, že Baťa neměl rád čokoládu. Dnes bych ji ráda rozvedla, ale byla jsem přesvědčována, že na Čepkově prý snad je dobrá horká čokoláda. Inu, vyzkouším, ale pomalu se začínám bát si ji ve Zlíně a v podstatě kdekoliv objednat. Je chyba ve mně, že hledám v horké čokoládě chuť čokolády nebo v kavárnách, které servírují něco, co má s čokoládou společný jen název?

Město Bati, muže, který nenáviděl čokoládu

Mráz. Na vlakové zastávce se kouří jednadvaceti lidem od úst. „…mám tady dvacet důchodců a chceme zjistit, jaké zpoždění bude mít vlak.“ Jeden z inženýrů se snaží předstírat, že dělá něco pro to, aby jeho devatenáct náctiletých svěřenců neumrzlo hned na začátku exkurze. Po nahlášeném sedmiminutovém zpoždění zmrzl úsměv na rtech i těm, kteří si chránili obličej šálou. Kvůli dokumentaci exkurze bylo rozdáno dvacet bodů do aktivity pro ty, jež dokázali rozpohybovat zmrzlé údy a vytvořit vesele mávající skupinku. Naštěstí pro nás byl Baťa pašák a vybavil celou jednadvacítku klimatizací. Bohužel se na venkovní terasu nedostalo. Zato výtahů má budova osm. Každý jezdí jinou rychlostí a navíc jsou k dispozici také dva oběžné výtahy, jež sklízejí největší pozornost.Než se však odhodlám k jejich vyzkoušení, odcházíme do muzea. Inženýři se sice nemohou dopočítat studentů, ale jsou to přeci jenom Ing. Co jim nejde u počtů zvládají bravurně u verpánku a za své skvělé odpovědi si vyslouží každý po jednom pohledu. Nás studenty nechají jenom podívat se na boty. Ale i ty stojí za to. je libo Australskou domorodou, Beatles, boty pračlověka anebo raději čínskou botičku? Či snad je libo botu na chodidlo o délce 41 centimetrů? Že raději jednu z miniatur? Nu dobrá.
Toliko k botám a teď zase rychle nazpět k jídlu.

místo: Adria, Zlaté jablko, Zlín
zkoumaný objekt: palačinka
zkoumaný nápoj: horká čokoláda se šlehačkou
Již třetí den mám chuť na palačinky. Poutač hlásající, že mají nově palačinky rozhodl. „Čokoládovou palačinku,“ hlásím u pultu. U stolku prolistuji nápojový lístek a po zjištění, že mimo čokolády mají i kakao, se rozhoduji to risknout. Po přinesení palačinky jsem požádala o čokoládu se šlehačkou. Mezitím jsem se věnovala palačince. Můj oblíbený čtvercový formát talíře, byl našikmo postříkaný hnědou polevou. Uprostřed ležela přeložená palačinka.Vpravo velká hora šlehačky a vlevo malý kopeček čokoládové zmrzliny. Ochutnávám šlehačku. Šlehačka je horší než ta ze spreje. Vím, že to není možné, ale je to tak. Zmrzlina? Naprosto prášková, ze které je cítit kakaový prášek. Beru do ruky nůž. Po půlhodině vítězím nad gumovitou hmotou. A náplň té čokoládové krásky? Pikao. Já Pikao ráda, ale jako náplň palačinky v kavárně? Ne, děkuji nechci. Šlehačku a filigrán, který euro čokoládu viděl jen z dálky, nechávám na talíři. Dostávám čokoládu. Hora šlehačky stejné kvality. Po třech lžičkách přestává milovnice kakaa konzumovat. Prášek, prášek, prášek. Boty ano, čokoládu ne.