Hvězdičkové sušenky

Čokoládové cookies

Byl pozdní večer - první máj

Některým scénám se romantika nedá upřít.

Amsterdam, září 2014. Zvony Nieuwe kerk odbíjejí půlnoc. Světlo pouliční lampy tlumeně ozařuje lavičku a tepané zábradlí jednoho ze stovek městských mostků. Na obloze svítí luna. Pod lampou mladý pár. Muž v obleku. Dívka s dlouhými vlasy. Zasaženi silou okamžiku se ohromeně dívají vzhůru.

Začátky cest jsou vždy nádherné. Grachty, květiny, malebné kavárny. Velkolepě nasvícené Říšské muzeum. Slavnostně naladěný mumraj před Královskou operou. Široký bulvár postupně nahrazuje běžná ulice. Přibývá aut. Lampy už nezdobí, jen svítí. Občas. Lidé na kolech. Doprava. Rovně. Doprava. Vlevo přes koleje. Úzké uličky. Honosné budovy. Lamp pomálu. Najednou záře světel. Hotel Washington. Alespoň jsou v dobré společnosti. Kousek za hotelem světla opět mizí. Zrychlují. Křižovatky projíždí zásadně na červenou. Křižovatky, které neznají. Volba směru je výsledkem momentálního rozpoložení. Nulové povědomí o místě výskytu. Ulice. Tabulky s názvy. Ponořené do tmy. Lampy příliš daleko, aby umožnily čtení. Na osmý pokus část přeslabikují. Oost. Východ. Potřebují jih. Doleva. Doprava. Rovně. Konečně lidé. Obchody. Světla. Hluk. Muži v turbanech. Povykující mladíci. Hudba. Marocká bistra. Turecké večerky. Rozkopaná křižovatka. Drží se davu. Ranních čtyřicet kilometrů začíná být znát. Konečně koleje. A tramvaj. Nicneříkající číslo i místo určení. Bezhlavě se řítit ulicemi nepomohlo. Zvolňují. Turbany postupně mizí. Koleje také. Ulice jsou opět širší, honosnější. Přes mostek s tepaným zábradlím. Plácek s lavičkou. Lampa. A ukazatel. Ohromeně k němu vzhlíží. Hlavní nádraží 0,3 km.
5 kilometrů domů + 4 hodiny bloudění amsterdamským peklem = 10 kilometrů domů

Některé scény nejsou romantické ani trochu.