Naturalistická placka

Ihned za dary, které se dají jíst, pít, srkat nebo žvýkat jsou nejlepšími ty, které se dají použít. Proto si již několik let přeji dary ryze praktické, protože dělají radost nejen mě, jakožto obdarovanému, ale i dárci, který vidí, že JEHO kuchařka je celá zapatlaná, JEHO ponožky vytahané a JEHO mixér zase spotřebovaný. Letos jsem tedy obdrželo kilo čaje Sencha, Nivea sadu základní hygieny, dvoje tlusté ponožky, malou pánvičku a dvě stěhovací krabice. Mému přesunu do Nizozemí brání už jen nula na eurovém účtu, ale to by se mělo změnit v nejbližších dnech.

Protože mám hodné blízké a protože je snadné pro mě vybírat dárky, dostala jsem kromě vyhošťovacího setu i dárek, který se týká mého momentálně jediného aktivně provozovaného koníčku. Vaření, potažmo pečení. Chápu, že pro mnoho nestudentů je vaření nějaká povinnost, kterou je nutno učinit, ale pro mě je to chvíle, kdy mi nikdo nevnucuje do hlavy cizí myšlenky, nezkouší mě z nich a nezkouší mě z nich za pár let u státnic znovu. Autorovi receptu je úplně putna, jestli budu co chvíli odbíhat od plotny a ověřovat ingredience na papírku nebo jestli tam mouku nasypu z hlavy i s letopočty. Putnu jsem letos nedostala, ale zato jsem obdržela formu. Vlastní dortovou formu. Většina mých dortových pokusů byla dosud hranatá nebo hrncová a tak vždy hrozilo, že při vyklápění přijdou letopočty vniveč. To se v prosinci změnilo a já, věrna své zásadě dvojité, trojité, osminásobné radosti jsem se rozhodla formu použít. Bohužel novoroční načasování není mé oblíbené variaci (čokoláda s čokoládou) příliš nakloněno a pokud nechci ztratit i ty poslední automatické čtenáře, musím se přizpůsobit duchu doby. Ano, bude to zdravé. Ano, bude v dortové formě. A ne, nebude to dort. Abych to nějak kompenzovala, rozhodla jsem se naplnit vločkovou formu vloččiným obsahem a upéct vločkovou placku. Ona ji sice vede u Malého chemika jako banánové sušenky, ale na detaily my, majitelé 1000g čínského čaje nehledíme. Takže jsem si umyla vlasy, nasadila náušnice, rozvěsila čerstvě dopraná trička na ramínka a pustila se do toho.

Místo tří banánů rozmačkat čtyři malé, čtvrtinu hmoty sníst, přidat med, půlku odjíst. Místo dvou lžic mléka pět lžic jogurtu i za ty snězené banány. Na skořici jsem zapomněla a vloček dala přesně. Výsledná konzistence byla skvělá, nicméně po kritickém srovnání množství hmoty a velikost formy spojené s úvahou o pečení palačinky jsem přidala pět lžic jogurtu, jedno vejce, dva šálky odovocněného starého musli a misku posekaných mandlí. To celé putovalo do trouby na 200°C, aby to z ní za chvíli začalo divně smrdět. Naneštěstí pach brzy přebila mexická polévka, takže nebýt sestřiččiny zprávy, jak se daří troubě, byla tam placka dodnes. Takto jsem vytáhla dokonale upečený základ jídel na dny následující. Něco jako trpasličí chleba, ale pro vločky. Nebylo to tvrdé. Spíše houževnaté. Asi jako maso. S jogurtem a ovocem k snídani značka ideál, body navíc za nedrobivost na cestách, nezkazitelnou přípravu a také nepobuřující, mou vinou bezbanánovou, chuť. Slibuji, že ten opravdový dort upeču. S krémem a korpusem a možná i čokoládou, když na to přijde. Ale až jindy. Někdy před vypuknutím apokalypsy. Tak tři, čtyři dny.

ps: ta lžička je na grep, Vánoce 2011