Námořník na Dnech NATO

„Jedete se mnou někdo na Dny NATO?“ Původně něco mezi vtipem a realitou, posléze realita. Ani nevím, kdy to přestal být vtip. Prostě jsem seděla v autobusu do Přerova a s Elánem zpívala: „Správný chlap sa nevzdá.“
V Přerově začalo jaro. Ve Studénce, kde začínala kyvadlová doprava směrem k areálu, poté už bylo v plném proudu. Kdo neměl maskáč, vysílačku, khaki, zelenou nebo alespoň béžovou jako by nebyl. Já v modrobílé mikině a džínách jsem se rozhodla tvrdit, že fandím námořnictvu a na letišti se mi má vynořit ponorka.

Orientace na těchto akcích je primitivní. Nikdy nesmíte být první a potom se stačí držet davu. Davu, který nahání i strach. Před nádraží ve Studénce se vyhrne osazenstvo jednoho rychlíku a ve stejnou chvíli přijíždí autobus. Neuspořádaná množina jedinců obou pohlaví se rozběhne. „Já nejedu na Dny NATO!“ křičí v panice řidič, zavírá dveře a prchá k Neumětelům.
Až budou mít Bohnice volné pokoje a finanční krizi na krku, stačí, seberou-li jakýkoli autobus ze speciální linky Studénka-Mošnov. Jenom musí vymalovat na zeleno a zajistit příjem vysílaček.

„Jé, letadlo,“ paní v letech nahlas. „Těch ještě bude,“ cynický fanda námořnictva v duchu.

Češi jsou národem turistů. Nevadí jim brzké vstávání a v sobotu jsou turistické stezky plné příznivců této disciplíny.

Mrtvola na Dnech NATO
v 8:25 od našeho zvláštního zpravodaje
Dny NATO ještě ani nebyly oficiálně zahájeny a již si vyžádaly svou první oběť. Úmrtí však nezpůsobila předváděná technika, ale složitá dopravní situace na silnici mezi Albrechtičkami a letištěm. „Nejprve jsem ji uviděl ležet a o chvíli později již kolem nás projížděla ambulance následovaná vozidlem a motorkou Policie České republiky se zapnutým výstražným světlem i houkačkou. Myslel jsem, že ucpávky do uší jsou nutné kvůli přeletům letounů, ale klakson půl metru od ucha mě přiměl změnit názor,“ vypovídá jeden z přihlížejících a pokračuje, „potom ještě jela černá dodávka, ve které ji nejspíš odváželi. Měl bych se asi vrátit na místo a poskytnout své svědectví.“

„Jé, vrtulník,“ jeden z návštěvníků. „Kdo by to na Dnech NATO čekal,“ modrobílý fanda.

Pomalu jsem se dostávala k bráně areálu. Slíbila jsem si, že od brány už to začnu brát vážně. Hlavně aby se mě nikdo neptal, proč tu jsem. Já to totiž nevím. Kolem projíždí neoznačené stříbrné auto. Nikdo si ho nevšímá, nikdo neustupuje. Vedle aut Policie ČR outsider. Měl si alespoň na kapotu vylepit kotvu a projevit své opravdové city.

Vážnost se nekonala. Nebuďte sarkastičtí tváří v tvář zářivým skládacím maskáčovým papírovým kšiltovkám a lidem, kteří se salutující fotí vedle vystavené techniky. Opravdu. Bez té čepice jsem trapná.
Hned za branou výstava techniky. Po osmi minutách konečně exponát, který vypadá, že neslouží k zabíjení. Jen do chvíle, než jej obejdu z boku. Nakonec si však na své přijde i student zahraničního obchodu. Překládka kontejneru.

Na informační tabuli se píše, že nákladní plošinu velikosti M používá naše armáda od roku 1999. Tak mě napadá, dá se za deset let vymyslet nějaká inovace na motivy nákladních plošin?

Stan. Zelený. Zapomenu, že z posledního vojenského stanu, ve kterém jsem spala, mě unesli chlápci v kuklách, a hurá dovnitř. Rakety. Rychle pryč. Moment, nemají tu Javelin? (Hugh Laurie – Obchodník se smrtí. „Ale ne, já jsem velkej kluk a chci Javelin.“) Neměli. Nejspíš.
Místo, kde si všichni sehnali oblečení. Jenom třásně jsou k dostání ve stanu Vojenské policie a modrou burku mají u 103. z Lipníka nad Bečvou (chtěla jsem si tam jet poslechnout vojenskou hudbu, ale začínali moc brzo).

Zastihly mě i výčitky svědomí. Neměla bych se trochu zajímat o létající věci? „Jé, to s vrtulí umí i couvat.“ Zájem vyčerpán. Zájem o autogram od Šebrleho ani neuvažoval o možnosti vstoupiti mi na mysl.
Armáda možná trpí přebytkem maskovacích sítí. Když jsem se s nimi viděla naposled, tak "rozdávali" kukly.

Zbytek Dnů NATO byl o courání kolem ukázek. Dvou chvílích opravdového zájmu o létající stroje – poprvé vyprovokován izraelskou vlajkou, podruhé maskotem.

 Procházka uličkou s jídlem. Očumování všude, kde se očumovat dalo. Spálení obličeje. Prostě pohodový den. Dle fotek a informací návštěvnost 140 000 lidí. Já nevím. Občas mi tam připadalo podivně prázdno.

Nestihla jsem Vystoupení posádkové hudby. Neměli Javelin. Když vidíte poprvé letadla udělat na obloze srdce, je to pěkné. Když to vidíte podruhé, řeknete jen hmm a koupíte si bramborové mřížky.

Pořadatelé raději nespoléhali na rozumové schopnosti návštěvníků.

Když hledáte hlavní pódium podle intenzity zvuku, občas najdete jeřáb.

 Proč tam leze, když jsou letadla poměrně volná? Utahovat si z lidí napodobujících armádu je ubohé. Měla by se vrátit do dětských let a radovat se nahlas z maličkostí. Focení se salutováním je klasika. Navíc ty její fotky ani za moc nestojí. Další výtky mne nenapadají, ale můžete si posloužit v komentářích.