Postcrossing

ČD. ČEZ. ČHMÚ. ČSA. Česká pošta. Kdo má hůl, psa si vždycky najde. České dráhy mě vždy dovezly, kam jsem chtěla. Na čas. Elektřina mi funguje. Radar mi sice odepsal „dovolenou“, ale to není nic, s čím by mohla instituce České republiky něco dělat. S ČSA jsem zatím neměla tu čest. Za to Česká pošta je pro mne nevysychajícím zdrojem historek.

V rámci letošní okurkové sezony vyjádřila Společnost pro obdiv Tomáše Bati nespokojenost s faktem, že tento významný Čech ještě nemá vlastní poštovní známku. Při četbě titulní strany regionální přílohy nejmenovaných celostátních novin jsem sice dala členům společnosti za pravdu, ale lomit rukama nad tou nehorázností jsem vzhledem ke zkušenostem z praxe nedokázala.

V roce 2010 vydala Česká pošta známky s motivy obrazů Alfonse Muchy. „Běžným“ lidem se tato informace vecpala do hlavy pomocí plakátů „Pozdrav z Česka s Alfonsem Muchou“ vystavených v poštovních úřadovnách. „Inu, proč ne,“ řekla jsem si a šla si poslušně koupit jednoho Muchu. Neměli. Místo něj se mi za dva měsíce „podařilo“ získat pět zelených sekretářů ve stylu art deco, dvě typicky české známky s obrázkem pouště, velbloudů a hlavou beduína a jeden opravdu pěkný noční orloj. 

Uznejte, že je to matoucí nejméně do chvíle, než zjistíte, že beduín je Alois Musil. Pokud jste o tomto Čechovi dosud neslyšeli, nezoufejte. Pro smrtelníky je důležitá jen informace, že se řadí po bok Linvingstona a Marca Pola

Pomineme-li dveře pošt, po Muchovi se slehla zem. „Čelist mi letí k zemi a Mucha do Němec,“ byl text oslavné sms po úspěšném ulovení Muchy. Vlastně Muchů. Prodávají se v sešitcích po šesti. Buď si koupíte šest do Evropy, nebo šest do zámoří. Praktické, že? Pokud tedy nejste člověk s napjatým rozpočtem, který má raději hotovost než cenné papíry. Ale za ty krásné motivy to přece stojí.

Za ten krásný motiv, měla bych spíše říct. Byl tam totiž šestkrát.

Cením si České pošty za snahu nabídnout lidem posílajícím zásilky do zahraničí možnost vyšperkovat je typicky českými známkami. Jejich snaha je korunována úspěchem a pracovníci instituce si v krčení ramen ničím nezadají s francouzskými číšníky.  A vzkaz pro Společnost pro obdiv Tomáše Bati: Nic se neděje. Stejně by se ty známky málokomu podařilo koupit.

Pracovnice pošty nemají na starost jen prodej známek. Musejí nabízet a poskytovat informace k finančním produktům spořitelny, vydávat důchody a vůbec toho mají spoustu. Přesto, pošta. Pošta. POŠTA. Mluvili jsme už o plakátech? Tak další říká: A jako domA, E jako Evropa, Z jako Zámoří. 10, 20, 21. Došla jsem nic zlého netuše na naši malou pobočku. S dopisem do Indie a pohledem do Států. Jelikož jsem se obávala, že by dopis mohl překročit hmotnostní limit, podávala jsem vše u přepážky, která se starala i o listovní služby. „Dobrý den, potřebovala bych toto poslat.“ „Ano, tak to je čtyřicet korun.“ „Nevadí, že je to mimo Evropu?“ „Ne, to na to nemá vliv.“ Za strachu, že by dopis nemusel dojít, jsem to zkusila ještě jednou. „Opravdu by to nemělo být 42 korun?“ Paní se poněkud nakvašeně podívala do počítače a vzala si mých 42 korun. Mají toho moc. Všechny ty informace o finančních produktech. Kdo má vědět, kolik stojí známka.

Podávání u přepážky má mnoho světlých momentů. Jedno pondělí jsem čekala na otevření této ctihodné instituce, abych mohla poslat několik dalších pohledů. Jednoho z nich jsem si obzvláště cenila, neboť jak byl pěkný, tak byl křehký. Poněkud odlišný formát a mnohem tenčí papír. Byla to vlastně má první návštěva za účelem odeslání od přepážky. Z deště vedle schránky jsem se spolu s ostatními dostala do haly a následně už sledovala pracovnici pošty v akci. Nejprve olepila pohledy modrými nálepkami prioritních zásilek a následně začala známková show. Jeden z pohledů totiž mířil do Číny. Adresa na osm řádků, druhá polovina pohlednice popsaná, místa tak akorát na jedno Zámoří. Polepila to sedmi korunovými známkami, některé byly na místech, kde svět známku snad ještě neviděl. Celý výstup byl ukončen smetením pohlednic ze stolu do opodál stojící krabice. To, zda tenký pohled dorazil bez nehody, ví jenom adresát.  Třeba výztuž známkami pomohla.

Myslíte si, že po ofrankování zásilky vše končí? Já si dneska na poště uvědomila, že to není tak docela pravda. Záměna Litvy (Lithuania) a Lotyšska (Latvia) je podle mě zcela omluvitelná. Přeci jen názvy států se píši v angličtině, a tak se není co divit. Ovšem při záměně Běloruska (Belarus) za Belgii (Belgium) se člověk trochu vyděsí. A také se podiví, jak mohlo tolik jeho pohledů v pořádku dojít.

 Postcrossing.com

Blížíte se k Vaší stránce s žaludkem staženým hrůzou? Děsíte se při pohledu na složenky? Nenávidíte chvíle, kdy vyhazujete letáky do sběru? Víte, dříve lidé dostávali poštu rádi. Dopis od tetičky z Chrudimi, pohled z Krkonoš a narozeninové blahopřání.

Blížíte se k Vaší schránce a chvějete se očekáváním. Dnes je Váš velký den. Nebo zítra. Možná pozítří. Do středy určitě něco přijde. Singapur, Melbourne, Kyjev, Moskva. Barevné kartičky zdařile zakrývají bělost účtů za telefon a pobočka místní pošty se snaží sehnat známky s Muchou.

Zaregistrujte se. Vygenerujte si adresu. Kupte pohled a známku. Napište, nalepte a vhoďte do schránky. Čekejte. Čekejte. Přijde Vám poděkování za poslaný pohled. Čekejte. Čekejte. Těšte se. Někdo na světě už vygeneroval Vaši adresu. Trpělivost. Poště to chvíli trvá. Víte, žádné rozložení na pixely a putování dráty. Je tu. Váš první pohled. Líbí? 

Věřili byste, že tato krása je z Taiwanu? 

Trhací známka s Hello Kitty ve tvaru srdce. Japonci umí vyrábět známky.

                  Některé z mých nejmilejších (kdyby náhodou zanikly ve skupinové fotografii)

I v Bělorusku mají hezčí pohledy než v místě mého bydliště.

Petrohrad existuje. A je nejspíš pekelně velký.

"...moje nevěsta by byla dcera ševcova, z domu Kaminských odněkud ze Lvova..."

Nejdříve jsem myslela, že Grónsko. A ono Japonsko.