Nachází-li se
váš pokoj v některém z hlavních měst brzy zjistíte, že existují
hosté. Ti se většinou dělí na dobré a ideální. Někdy, když máte z pekla štěstí a k tomu ještě pořádnou kliku,
můžete trefit i jackpot. Jackpot je host, který má všechny vlastnosti ideálního
hosta (snese stavbaře v sedm ráno, obejde se bez wifi a bez pračky,
nestěžuje si na nafukovací matraci, má-li hlad řekne si sám o něco k jídlu
a dokonce i chvílemi vypadá šťastně) a navíc disponuje schopnostmi a znalostmi, které vám pozitivně naznačí, že svět není jen oranžový hausbót plný kol a větrných mlýnů.
Ačkoliv je to zahanbující,
podařilo se mi v mých plánech zcela zazdít třetí
nejnavštěvovanější muzeum v Amsterdamu věnované jedné z nejznámějších
nizozemsky píšících autorek Anně Frankové. Anne Frank Huis pro mě byl zatím jen místem, kde jsem se pokochala dlouhou frontou a pokračovala v prohlídce města.
Že bych měla jít i dovnitř, mě nějak nenapadlo. Naštěstí jsou
i lidé, kteří do slavných muzeí chodí a kteří dokáží návštěvu naplánovat
tak, že i bez měsíc předem zakoupených vstupenek stráví ve frontě jen necelou půl hodinu. Když se totiž k Domu Anny Frankové vydáte navečer, minete prvních šest čekající organizujících tabulek s nápisem „free wifi“ a zastavíte se až u kohoutu s pitnou
vodou dvacet metrů od vstupu. Odtud už máte i výhled na obrazovky, které
promítají nejen informace o Anně Frankové, ale i organizační sdělení. Pokud se totiž
o tomto muzeu dá něco říct, tak že je dobře zorganizované.
Skládá se ze
tří částí. První je věnovaná životu Anny Frankové a dalších ukrývaných, druhá
se nachází v samotném „zadním domě“, kde je možnost vidět prázdné pokoje,
ve kterých se skupina dva roky skrývala a na závěr jsou vystaveny části deníku
a jeho různá vydání. V každé místnosti je jen několik krátkých popisků
nebo vystavených předmětů a trasa je nastavená tak, že regulovaně vpouštěné návštěvníky
vede od vstupu k východu bez zbytečného rozptylování se do prostoru nebo vracení
se v kruzích. Samozřejmostí jsou videa, opět pečlivě zvolená tak, aby
netrvala déle než dvě minuty a nenarušovala plynulost postupu.
Pravděpodobně
teď zním cynicky, když o pohnutém osudu píšu s okem zaměřeným na efektivní
organizaci masové návštěvnosti Domu Anny Frankové, ale nemohu si pomoct. Na
závěr prohlídky je nyní v rámci dočasné expozice možné shlédnout osmiminutový film o tom, co pro různé lidi Anna
Franková znamená. Já se ztotožňuji s citátem z knihy The fault in our stars (česky Hvězdy
nám nepřály) volně shrnutelným jako: V knize se jmény všech 103 000
nizozemských obětí holocaustu na stránce se jménem Anny Frankové byli uvedení i
čtyři Ároni Frank, bez muzeí, bez pamětních desek a bez lidí, kteří by je oplakávali.
Pominu-li
tento aspekt, tak jsem si v muzeu samozřejmě našla i pro mě zajímavé
objekty jako například typicky nizozemsky strmé úzké schody. Poté samozřejmě
všechny nahrávky, které běžely v nizozemštině a kterým jsem rozuměla.
Následně vysvědčení Anny Frank, u kterého není na škodu mít na paměti, že
nizozemský systém známek používá stupnici od jedné do deseti, přičemž desítka
je nejlepší. Pro splnění je třeba získat alespoň šestku (zes), kolem čehož
vznikla takzvaná zesjes cultuur (šestečková
kultura) neboli ti, co jedou na čtverky. Příjemná byla i skutečnost, že vystavené rukopisy pro mě byly srozumitelné. S nizozemštinou
souvisí i další postřeh. Když jsem totiž nahlas uvažovala, že se beursspel, kterou dostal Petr k narozeninám, podobá Monopolům, upozornil mě anglicky mluvící člen dvoučlenné výpravy na
skutečnost, že v anglickém popisku je slovo Monopoly použito. Od té chvíle
jsem si občas všímala i překladů a objevila tak podivný vztah mezi slovy stamppot a mashed potatoes.
O světovou proslulost stamppotu se snažila i Anne Frank, která například ve svém deníku dne 14. března 1944 píše: „Ons middageten van vandaag is boerenkoolstamppot uit de vat.“ (Náš dnešní oběd byl stamppot z nakládané kapusty.“) Bohužel, jak jsem se v jejím muzeu přesvědčila, anglický překlad z toho udělal bramborovou kaši („Lunch today consists of mashed potatoes and pickled kale.“) Český překlad knihy slávě stamppotu také moc nepomohl: „Náš dnešní oběd je eintopf ze sudového zelí.“
Za ten úvod bys měla dostat Pulitzera :-)
OdpovědětVymazatDěkuji. Myslím, že s ohledem na úspěch mé literární kritiky zasednu raději v komisi.
VymazatInu, kapusta zní božsky, bramborová kaše trošku všedněji, leč sudové zelí už ani slovenština nepřebije. :D
OdpovědětVymazat