Tropenmuseum

Nemálo času jsem věnovala pozorování života nederlandistů. Zjistila jsem, že navenek zcela odlišní jedinci vykazují nezanedbatelné procento shodných rysů. Pomineme-li vliv okolí, které je do vysokého věku zásobuje oranžovými balíčky a Mikulášskými dobrotami, vykazují příchylnost ke špuntům do uší Moldex, teplu, velkým oknům a světlu. Přijde mi proto podivné, že se zatím všechna nizozemská muzea topila v chladu a šeru.

Vánoce 2014

Mikuláš 2014

Amsterdam je město muzeí. A kostelů. A grachtů. A vlastně všeho. Ale i těch muzeí. Rozhodla jsem se tudíž věnovat vánoční dárky od prarodičů na pořízení Museumkaart. Ta mi umožňuje bezplatný vstup do naprosté většiny muzeí v Nizozemsku, což se mi na ten půl rok určitě vyplatí. Navíc nemusím v muzeu pospíchat, takže na obrovské Rijksmuseum si mohu vyhradit třeba celý měsíc.

Chtěla jsem ale začít něčím menším. Náhoda tomu chtěla, že jsem se dostala na stránky Tropenmuseum (Muzeum tropů), které inzerovaly prázdninovou tvorbu hippie čelenek nejen pro děti. V tu chvíli bylo o nedělním programu rozhodnuto a navzdory malé nedělní peripetii z minulého týdne se mi podařilo vstát v sedm, napsat pár emailů, článek o Letterkundig museum a jen s půl hodinovým zpožděním vyrazit.

veslaři na Amstelu

Štěstí mi přálo, slunce svítilo a já mohla pozorovat veslaře, běžce, cyklisty a hausbóty podél Amstelu. Umírněně pozorovat. Kdo pozoruje příliš, pozoruje za chvíli dlažební kostky zblízka.

Cesta k muzeu, tak jak jsem si ji naplánovala, vedla až na dvě výjimky rovně. Bylo nutno zapamatovat si most, na které mám odbočit poprvé, a kruhový objezd, před kterým mám odbočit podruhé. Klidný průběh cesty byl narušen hned za prvním mostem cedulí objížďka, kterou jsem bohužel nemohla ignorovat, takže jsem se zamotala do spleti ulic a náměstí. Naštěstí se mi výjimečně podařilo udržet kurz, takže jsem se po chvíli dostala ke správnému grachtu a jedinou otázkou bylo, zda se vydat vpravo nebo vlevo. Pustila jsem se doleva a doufala, že se od muzea nevzdaluji. Po chvíli jsem zastavila před velkou budovou, která by mohla býti muzeem, nebýt vlaječky s nápisem kostel a skutečnosti, že jsem se opomněla podívat, jak má vlastně muzeum vypadat. Naštěstí byla vlaječka zavádějící a vchod za rohem.

vchod do Tropenmuseum

Má Museumkaart se chvíli cítila jako doma, protože obří písmena I amsterdam si vzala na měsíc dovolenou a užívají si ji v tropech. Ačkoliv to není zrovna nejlépe zvolené místo. Tropenmuseum totiž postavili na místě bývalého hřbitova. Asi paralela koloniálních úspěchů. V době otevření bylo muzeum největší budovou v Amsterdamu. Současná centrální hala byla v té době halou vstupní a zakrývala ji skleněná kopule. Ta je tam stále, ale bohužel pro světlomilné nederlandisty je zakrytá. A není jedinou „zakrytou“ věcí v tomto zastíracím muzeu. I parkety se před návštěvníky schovávají a ukazují rub místo lícu.

modrá zakrytá kopule a centrální hala

Využité výstavní prostory muzea nejsou obrovské. Jedná se o tři patra, spíše tři galerie, naplněné exponáty, obrazy, videi, nahrávkami a vším, co k modernímu muzeu patří. V přízemí se nachází dočasná expozice věnující se šedesátým létům a výstava pro děti. V prvním patře jsou potom k vidění expozice o Guinei, Indonésii a Indii. Druhé patro je věnováno Africe a tuším Americe.

pes nadšen setkáním s pánem po jeho návratu z kolonií - na sloupu vedle se s ním loučil

 The Sixties

Šedesátá léta byla obdobím změn a aktivismu. Jedním ze základních prvků bylo osamostatňování kolonií, které se projevilo i v lokálním umění. Otázky typu „kdo jsme“ a „jak se prezentovat světu“ se pojily s národní hrdostí. Docházelo ke spojování prvků moderního umění s místními tradicemi.

zdroj: onlinegalerij - domorodé masky a moderní umění

Politické události v Kongu zachytil například Tshibumba Kanda Matulu.

zdroj: Tropenmuseum

Dočasná výstava umožňuje komplexní pohled na problematiku tohoto období. K vidění jsou figuríny s dobovými aktivistickými plakáty, modely budov vznikajících v nových městech (např. Brasilia), móda z mol i hippie modely konkrétních lidí doplněné jejich komentářem, informace o hudbě včetně ukázek zprostředkovaných dobovým rádiem, hračky na vesmírné motivy a několik sušáků na vlasy. Ty neslouží jako exponát, ale jako doplněk k promítaným videím. Uvnitř helmy je totiž reproduktor. Výstava ukazuje i odvrácenou stranu pokroku. Zatímco pro západní svět začíná období, kdy má každá domácnost lednici, bývalé kolonie této životní úrovně ještě zdaleka nedosahují. Užitečnost byť i jen obalů „západního“ zboží je ukázána na hračkách a nádobách vytvořených z plechovek od Coca-coly nebo obalů od margarínu (s přídavkem mléka).

zdroj: Onlinegalerij

sušák na vlasy a reproduktor v jednom

Warhol trochu jinak

Po prvním informačním kole jsem si vzala oddechový čas a po vytvoření automatové fotografie z let šedesátých jsem se pustila do ručních prací. Protože hippie čelenku s peříčky si nemůžete udělat každý den. A s geoněco studentem, kteří na tvořící děti dohlíží, si také nepovídám denně. Spokojeně mohu konstatovat, že jsem se již dostala na Vlámskou úroveň, což sice nepotěší mé severské učitele, ale zato to zvedne ego jednomu vlámskému historikovi.

Mortimor s čelenkou - čím víc peří

Nová Guinea

Druhé poschodí je zaměřeno na kulturu Guiney, která je reprezentována především dřevěnými soškami předků. Předci zastávali důležitou roli, někde se dokonce nespokojili s jejich dřevěnými nenapodobeninami, ale používali i lebky značka originál. Prarodiče bývali také zobrazováni na štítech bojovníků. Nikoliv však, aby chránili potomky, ale aby nahnali strach nepříteli.

sošky předků - zdroj: Tropenmuseum

V Nové Guinei jsem se navzdory snahám audiotour, jejíž oblíbená hláška byla, že tuto informaci neví ("Proč je uprostřed obrazu na nábřeží zobrazena vražda, nevím.") i něco přiučila. A to, že skutečnost, že neznám nějaké slovo, nemusí být vždy mým nedostatkem. Poté, co se mi v jednom popisku třikrát vyskytlo slovo ledendoek, jsem atakovala vedle stojící alochtonní paní dotazem, co to slovo znamená. Také nevěděla. Anglický popisek vedle se spokojil se slovem oblečení, což také nepomohlo. Až večerní wikipedie mi pošeptala, že se jedná o tu domorodou plachetku, co v ní není horko, nikde neškrtí a rozhodně příliš nezakrývá.

obraz zachycující Multatuliho, významného nizozemského spisovatele

Nizozemská Indie
Výstava o Nizozemské Indii byla podle mého pojata originálně. Část totiž vycházela z expozic, kterými Nizozemsko prezentovalo svoje kolonie na světových výstavách. Tyto obsahovaly panenky napodobující místní obyvatele, ačkoliv součástí výstav byly i vesnice obydlené originály, produkty z kolonií a nezbytný dobrý vliv kolonizátorů, kteří s sebou kromě války, bídy, hladu a násilí přinášejí také infrastrukturu, školy a zdravotnictví. Různým tvářím kolonialismu byl věnován i zvláštní prostor. role nizozemských žen v koloniích, Deli tabák, nejen botanické objevy, houtkabinet se vzorky dřeva, mušle jako pexeso, druhy lodí, kanony, dělové koule a medaile

archanděl a javánský princ v jednom
zdroj: wiki

vzorník barev lidské kůže

mušle jako pexeso Kai awase

Houtkabinet se vzorky dřeva

druhy používaných lodí

Východní náboženství
Následovala část, která mě příliš nezaujala, věřím ale, že jsem v menšině. Popis, artefakty a ukázky oltářů východních náboženství spolu s vysvětlením některých obřadů. Mě pobavil popis boha moudrosti Ganesha, velkého slona, který si chobotem dává do nosu.

Ganesha - podle popisku má v ruce nádobu se sladkostmi

Následně jsem s hrůzou zjistila, že za

a) za necelou hodinu budou zavírat;

b) jsem od rána nepila;

c) jsem od rána nejedla.

Pod tíží těchto zjištění jsem odložila prohlídku posledního patra na jiný den a po pěti hodinách v muzeu se odšlapala domů. V hlavě jsem stále měla rozporuplný obraz Madony v mezipatře. Černocha s bílým dítětem v náručí.

zdroj: Tropenmuseum