Kdo mě alespoň
trochu zná, ví, že nejsem zrovna hnízdící typ. Nicméně mám sestru, která by
vytvořila pocit domova i v mé parkovištní škole a jelikož měl přijet její
kamarád, nezbylo mi, než podat v pondělí ráno životní výkon a místo zatím
nekoupené nástěnky, udělat alespoň provázkovou výstavku vstupenek, díky které
vypadal můj pokoj méně holopokojově než předtím. Vlastně nešlo ani tak o
estetiku a hnízdo, jako o redukci počtu volně ležících papírových věcí na stole,
který se po návštěvě Muzea tropů rozrostl o celý jeden exemplář a čtyři už na
mě bylo moc vysoké číslo.
"nástěnka" a hippiebandje |
Ale potom to
šlo ráz na ráz. Arvinej, co byl o hlavu větší než matná
vzpomínka na něj, mi během 72 hodin ukázal, jak se správně poznává země,
přičemž stihl v Amsterdamu navštívit muzea, ve kterých jsem ještě nebyla a
vidět bagr na pontonu, což se mně osobně poštěstilo až den po jeho odjezdu. Že mám z té země diplom mi bylo k ničemu, protože až z jeho blogu jsem se dozvěděla, že budova, u které se pravidelně nacházím poté, co intenzivně poznávám okolí a co nikdy nevím, kudy od ní dál, se jmenuje Waag.
navážení hranolek u druhého nejlepšího hranolkářství v Amsterdamu (a to hranaté v pozadí je věž burzy) |
Naštěstí se
nedá nic zkazit, když má člověk dobrý materiál, takže se Nizozemsko o svou
prezentaci postaralo v podstatě samo. Seznamovací kolečko městem proběhlo
za holandského počasí a já na ZA literaturu dorazila patřičně promočená, i když
jsem v kabelce pečlivě opatrovala suchý deštník. To se stane tak, když ho s sebou obvykle nenosíte, protože ho stejně na kole nemůže používat,
a pak si ho jednou vezmete a šťastně na něj zapomenete.
pošťák v Begijnhofu |
Také má snaha o zahřátí se šálkem čokolády z automatu
se zcela minula účinkem, konkrétněji kartou. Automaty na cokoliv totiž vyžadují
platbu pomocí studentské průkazky univerzity, na jejíž půdě se nacházejí. A protože jsem byla na UvA, mohla jsem si svou
VU kartou mávat, jak jsem chtěla. Tak jsem si alespoň při zpáteční cestě bublala
Rainy day a snažila se z mysli vyhnat lákavou představu, která se vázala
ke slovům popisující klima v cílové destinaci jako „období sucha“.
protože ISIC neexistuje |
Ve středu jsem
se poprvé od 6. února (pořízení kola) svezla tramvají. Bylo příjemné nemuset
pro jednou hledat místo na parkování, ale je pravda, že ta pěší chůze ze
zastávky k frontičce u Anna Frank Huis byla ve srovnání s kolem zoufale
pomalá. Ne ale tak pomalá jako nizozemská pošta, kterou jsem začala podezřívat
z českých akcionářů. Ač jsem si noviny zdarma objednala už v pátek,
nepřišly zatím ani jedny. Zato jsem do emailu obdržela tři elektronické verze,
které jsem si ale bez hesla nemohla zobrazit. Ve čtvrtek se naštěstí ukázalo,
že chyba je na straně novin, respektive spočívá v absenci inzerce data, od
kterého jsou noviny zdarma poskytovány. A tak na ně čekám.
Naopak na přirozené
navazování kontaktů s domorodci jsem se rozhodla nečekat a vzala jej do
svých rukou. Výsledkem bylo pozvání na sobotní spelavond (hra + večer) s dodatkem, že každý host přinese něco
k jídlu či pití. Po krátké konverzaci s novomanželkou a dlouhém čtvrtečním
předspánkovém uvažování (předchozí usínací cvičení byla věnována vymýšlení
pomazánky, která by se obešla bez česneku, luštěnin, vajec a pomazánkového
másla), jsem nakonec uznala, že nic snazšího a efektivnějšího než brownies nevymyslím a vydolovala ze svých stránek recept. Recepty jako takové se mezi
členy rodiny nahodile přemisťují a není od věci vědět, kdo je na danou
problematiku odborník. A tak zatímco se z maminky neustále snažím dostat
návod na sójovou čínu a ze sestřičky číslo stránky s datlovými sušenkami,
přistane i mně občas ve schránce otázka ohledně nějakého kusu pečiva. Tuto
neděli jsem byla dokonce nezřízeně hrdá, když si u mě sama Nejvyšší ověřovala,
jak dělám lasagne. Receptů je sice plný internet ale proč si zbytečně spálit prsty,
když už to některá z dcer podnikla za vás. (doplnění: Recepty na český bramborák to berou rovnou přes nizozemsko-belgickou hranici.)
méně radostná část pobytu - rozpis studijních povinností |
Nicméně
nakolik je brownies primitivní na přípravu, natolik je náročné na suroviny.
Cukr jsem sice díky mylné informaci o otázce slazení či neslazení čaje koupila
už v pondělí, ale moukou a kakaem jsem nedisponovala. O tom, že kupování
kakaa bude boj, jsem nepochybovala, neboť s ohledem na národní adoraci
Chocomel jsem tu zatím práškové holandské kakao neviděla, ale že problém
nastane už s obyčejnou hladkou moukou, mě nenapadlo. Když jsem tak v Albertu
XXL postávala před metr širokým regálem s „moukou“ vzpomněla jsem si na svého vlámského
kamaráda, který byl paf z našeho širokého výběru mouky, když si chtěl
nějakou koupit na palačinky. Tehdy jsem si myslela, že to bylo proto, že rozdíl
hrubá-hladká nemusí být nekuchaři na první pohled jasný, ale teď už vím, že to
bylo proto, že nevedeme deset druhů mouky na palačinky. A že se ten sortiment vůbec
dosti liší (viz obrázek). Poté, co jsem zamítla polohrubou mouku (nápis v češtině)
a zvolila něco nekypřeného speciálně mletého, jsem v sekci kávy poměrně
rychle vybrala kakao. Výjimečně jsem si dovolila o celé euro dražší variantu,
protože Droste je pojem nejen ve světě kakaa, ale i umění.
regál s moukou |
regál s moukou po bližším seznámení |
Droste kakao |
Droste effect |
Povzbuzena
skutečností, že mám dostatek surovin na dvě dávky brownies (informace o počtu
lidí na spelavond předmětem státnic nebyly, takže jsem musela učinit kvalifikovaný odhad), jsem
polovinu čokolády a másla utopila ve vodní lázni, takže druhá várka byla buď
anebo. Díky českému návodu k bestii kombinující mikrovlnku a troubu vyšlo buď a já za chvíli zoufale cpala Mortimora do přeplněné tašky. Jen
ten, kdo ví, jak to dopadlo posledně, když se mnou nejel, pochopí mé odhodlání
vzít ho s sebou stůj co stůj. Abych zabránila totálnímu ponížení stran mé
neznalosti města, udělala jsem si cestou do Amsterdam West malou zajížďku do
Vondelparku, kde jsem letos ještě nebyla, ale který jsem svému hostovi vřele
doporučovala k návštěvě. Při spatření kombinace šedé oblohy a holých
stromů jsem usoudila, že ono doporučení nebyl až tak skvělý nápad.
ulice pojmenované podle příběhů |
Ostatně i
sama zajížďka měla k dobrému nápadu daleko, neb ve finiši jsem ještě nechtěně poznala Erasmus park
a potom jsem se lehce zamotala v literární čtvrti, kde se ulice jmenují
podle středověkých děl nizozemskojazyčné literatury. Nakonec jsem však s jistým
zpožděním úspěšně našla ulici příběhu, který jsem jako jeden z mála neznala,
zazvonila a vyšplhala nizozemské schody vzhůru k spelavond. Pravděpodobně
se to nelišilo od českých spelavonden, shrnu tedy vše nepodstatné pouze v bodech.
·
Between
Two Cities - hra, kterou se mi nakonec podařilo pochopit
· pokus o vyzutí obuvi v předsíni
·
3-4
programátoři
·
úspěšné
brownies, zelené avokádové muffiny, pizza s česnekovým dipem
·
domorodé
servírování pudinku Mona
·
„Ukončete
prosím výstup a nástup, dveře se zavírají.“ vzpomínka hostitele na Prahu
·
výstava
Jheronimus Bosch
·
kola
·
zahrada
·
kupování
svatebního obleku („Ale tam jenom na objednání.“)
·
lampy
do 100€ a nad 100€
· přípravky proti plísni
Na konci
večera jsem měla štěstí, protože jedna slečna byla z Amstelveenu, takže
jsem se s ní svezla a při té příležitosti se blýskla svou znalostí jejího
rodného města. Protože o knihovně v Dronten jsem přece psala bakalářskou práci.
kulinářský experiment tohoto týdne - stamppot |
opravená
pračka, nejbližší schránka, nizozemský omyl, překladatelský program a korpus,
Vladimir, rychlost stavebních prací, omyl Xco, úspěch v testu nizozemský
grammar-nazi a nízké skóre v being Dutch, honosná a běžná verze bakfiets
Doufám, že kapusta smakovala.
OdpovědětVymazatA co teprve andijvie.
Vymazat