Met Misschien

Kdo mě alespoň trochu zná, ví, že nejsem zrovna hnízdící typ. Nicméně mám sestru, která by vytvořila pocit domova i v mé parkovištní škole a jelikož měl přijet její kamarád, nezbylo mi, než podat v pondělí ráno životní výkon a místo zatím nekoupené nástěnky, udělat alespoň provázkovou výstavku vstupenek, díky které vypadal můj pokoj méně holopokojově než předtím. Vlastně nešlo ani tak o estetiku a hnízdo, jako o redukci počtu volně ležících papírových věcí na stole, který se po návštěvě Muzea tropů rozrostl o celý jeden exemplář a čtyři už na mě bylo moc vysoké číslo.

"nástěnka" a hippiebandje

Ale potom to šlo ráz na ráz. Arvinej, co byl o hlavu větší než matná vzpomínka na něj, mi během 72 hodin ukázal, jak se správně poznává země, přičemž stihl v Amsterdamu navštívit muzea, ve kterých jsem ještě nebyla a vidět bagr na pontonu, což se mně osobně poštěstilo až den po jeho odjezdu. Že mám z té země diplom mi bylo k ničemu, protože až z jeho blogu jsem se dozvěděla, že budova, u které se pravidelně nacházím poté, co intenzivně poznávám okolí a co nikdy nevím, kudy od ní dál, se jmenuje Waag.

navážení hranolek u druhého nejlepšího hranolkářství v Amsterdamu (a to hranaté v pozadí je věž burzy)

 Naštěstí se nedá nic zkazit, když má člověk dobrý materiál, takže se Nizozemsko o svou prezentaci postaralo v podstatě samo. Seznamovací kolečko městem proběhlo za holandského počasí a já na ZA literaturu dorazila patřičně promočená, i když jsem v kabelce pečlivě opatrovala suchý deštník. To se stane tak, když ho s sebou obvykle nenosíte, protože ho stejně na kole nemůže používat, a pak si ho jednou vezmete a šťastně na něj zapomenete.

pošťák v Begijnhofu

  Také má snaha o zahřátí se šálkem čokolády z automatu se zcela minula účinkem, konkrétněji kartou. Automaty na cokoliv totiž vyžadují platbu pomocí studentské průkazky univerzity, na jejíž půdě se nacházejí.  A protože jsem byla na UvA, mohla jsem si svou VU kartou mávat, jak jsem chtěla. Tak jsem si alespoň při zpáteční cestě bublala Rainy day a snažila se z mysli vyhnat lákavou představu, která se vázala ke slovům popisující klima v cílové destinaci jako „období sucha“.

protože ISIC neexistuje

Ve středu jsem se poprvé od 6. února (pořízení kola) svezla tramvají. Bylo příjemné nemuset pro jednou hledat místo na parkování, ale je pravda, že ta pěší chůze ze zastávky k frontičce u Anna Frank Huis byla ve srovnání s kolem zoufale pomalá. Ne ale tak pomalá jako nizozemská pošta, kterou jsem začala podezřívat z českých akcionářů. Ač jsem si noviny zdarma objednala už v pátek, nepřišly zatím ani jedny. Zato jsem do emailu obdržela tři elektronické verze, které jsem si ale bez hesla nemohla zobrazit. Ve čtvrtek se naštěstí ukázalo, že chyba je na straně novin, respektive spočívá v absenci inzerce data, od kterého jsou noviny zdarma poskytovány. A tak na ně čekám.

práce za okny

stavba zdárně pokračuje

Naopak na přirozené navazování kontaktů s domorodci jsem se rozhodla nečekat a vzala jej do svých rukou. Výsledkem bylo pozvání na sobotní spelavond (hra + večer) s dodatkem, že každý host přinese něco k jídlu či pití. Po krátké konverzaci s novomanželkou a dlouhém čtvrtečním předspánkovém uvažování (předchozí usínací cvičení byla věnována vymýšlení pomazánky, která by se obešla bez česneku, luštěnin, vajec a pomazánkového másla), jsem nakonec uznala, že nic snazšího a efektivnějšího než brownies nevymyslím a vydolovala ze svých stránek recept. Recepty jako takové se mezi členy rodiny nahodile přemisťují a není od věci vědět, kdo je na danou problematiku odborník. A tak zatímco se z maminky neustále snažím dostat návod na sójovou čínu a ze sestřičky číslo stránky s datlovými sušenkami, přistane i mně občas ve schránce otázka ohledně nějakého kusu pečiva. Tuto neděli jsem byla dokonce nezřízeně hrdá, když si u mě sama Nejvyšší ověřovala, jak dělám lasagne. Receptů je sice plný internet ale proč si zbytečně spálit prsty, když už to některá z dcer podnikla za vás. (doplnění: Recepty na český bramborák to berou rovnou přes nizozemsko-belgickou hranici.)

méně radostná část pobytu - rozpis studijních povinností

Nicméně nakolik je brownies primitivní na přípravu, natolik je náročné na suroviny. Cukr jsem sice díky mylné informaci o otázce slazení či neslazení čaje koupila už v pondělí, ale moukou a kakaem jsem nedisponovala. O tom, že kupování kakaa bude boj, jsem nepochybovala, neboť s ohledem na národní adoraci Chocomel jsem tu zatím práškové holandské kakao neviděla, ale že problém nastane už s obyčejnou hladkou moukou, mě nenapadlo. Když jsem tak v Albertu XXL postávala před metr širokým regálem s „moukou“ vzpomněla jsem si na svého vlámského kamaráda, který byl paf z našeho širokého výběru mouky, když si chtěl nějakou koupit na palačinky. Tehdy jsem si myslela, že to bylo proto, že rozdíl hrubá-hladká nemusí být nekuchaři na první pohled jasný, ale teď už vím, že to bylo proto, že nevedeme deset druhů mouky na palačinky. A že se ten sortiment vůbec dosti liší (viz obrázek). Poté, co jsem zamítla polohrubou mouku (nápis v češtině) a zvolila něco nekypřeného speciálně mletého, jsem v sekci kávy poměrně rychle vybrala kakao. Výjimečně jsem si dovolila o celé euro dražší variantu, protože Droste je pojem nejen ve světě kakaa, ale i umění.

regál s moukou

regál s moukou po bližším seznámení

Droste kakao

Droste effect

 Povzbuzena skutečností, že mám dostatek surovin na dvě dávky brownies (informace o počtu lidí na spelavond předmětem státnic nebyly, takže jsem musela učinit kvalifikovaný odhad), jsem polovinu čokolády a másla utopila ve vodní lázni, takže druhá várka byla buď anebo. Díky českému návodu k bestii kombinující mikrovlnku a troubu vyšlo buď a já za chvíli zoufale cpala Mortimora do přeplněné tašky. Jen ten, kdo ví, jak to dopadlo posledně, když se mnou nejel, pochopí mé odhodlání vzít ho s sebou stůj co stůj. Abych zabránila totálnímu ponížení stran mé neznalosti města, udělala jsem si cestou do Amsterdam West malou zajížďku do Vondelparku, kde jsem letos ještě nebyla, ale který jsem svému hostovi vřele doporučovala k návštěvě. Při spatření kombinace šedé oblohy a holých stromů jsem usoudila, že ono doporučení nebyl až tak skvělý nápad. 

ulice pojmenované podle příběhů

Ostatně i sama zajížďka měla k dobrému nápadu daleko, neb ve finiši jsem ještě nechtěně poznala Erasmus park a potom jsem se lehce zamotala v literární čtvrti, kde se ulice jmenují podle středověkých děl nizozemskojazyčné literatury. Nakonec jsem však s jistým zpožděním úspěšně našla ulici příběhu, který jsem jako jeden z mála neznala, zazvonila a vyšplhala nizozemské schody vzhůru k spelavond. Pravděpodobně se to nelišilo od českých spelavonden, shrnu tedy vše nepodstatné pouze v bodech.

·         Between Two Cities - hra, kterou se mi nakonec podařilo pochopit

·         pokus o vyzutí obuvi v předsíni

·         3-4 programátoři

·         úspěšné brownies, zelené avokádové muffiny, pizza s česnekovým dipem

·         domorodé servírování pudinku Mona

·         „Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají.“ vzpomínka hostitele na Prahu

·         výstava Jheronimus Bosch

·         kola

·         zahrada

·         kupování svatebního obleku („Ale tam jenom na objednání.“)

·         lampy do 100€ a nad 100€     

·         přípravky proti plísni

Na konci večera jsem měla štěstí, protože jedna slečna byla z Amstelveenu, takže jsem se s ní svezla a při té příležitosti se blýskla svou znalostí jejího rodného města. Protože o knihovně v Dronten jsem přece psala bakalářskou práci.

kulinářský experiment tohoto týdne - stamppot

opravená pračka, nejbližší schránka, nizozemský omyl, překladatelský program a korpus, Vladimir, rychlost stavebních prací, omyl Xco, úspěch v testu nizozemský grammar-nazi a nízké skóre v being Dutch, honosná a běžná verze bakfiets