sobota 14. května 2016

Onder de rivieren

„[…]!“ Tak rychle jsem ještě netasila. I ten start byl ukázkový. Je pravda, že podpatkové sprinty na tramvaj v mrazivé Praze byly rychlejší, ale i tak jsem se vzdalovala slušnou rychlostí. Nikdo za mnou neběžel. Jenom v rodinných dramatech nechávají rodiče doklady v altánku a stíhají své ratolesti. A toto nebylo rodinné drama. Toto byl závěr regulérního pětidenního hororu. Rodinného. Na krev sice nedošlo, ale potu jsme si užily i za slzy.


Nejvyšší patří k lidem, kteří si vozí počasí s sebou. I proto se jí vyplatí kupovat si sluneční brýle. Ty já samozřejmě nevlastním, ale zato disponuji světlou kůží eskymáckého typu. I když jsem pro zajištění hladkého průběhu návštěvy udělala maximum, včetně rezervace jízdního kola a pořízení velké krabice černého čaje, ani tak se mi drobné nehody nevyhnuly. Všechny souvisely s dopravou a počasím.
Celou dobu bylo neuvěřitelně středomořsky.
Spokojena s hlášením, že žlutý autobus má v Rotterdamu půl hodiny zpoždění, vyjela jsem metrem přesně na čas, abych zase deset minut nečekala jako posledně, a přijela o deset minut později. O tom, že nebýt viditelného autobusu, tak bych zastávku přejela, se zmiňuji jen na okraj.
Oranžové markýzy se vyskytují nápadně často.
Host přijel jako obvykle obtěžkán dary, aby měl na zpáteční cestě v krosně dostatek místa na vafle a hagelslag. Ten jsme pro jistotu koupily už první večer, protože scannery táhnou a po necelém dni v autobuse si člověk potřebuje trochu protáhnout nohy. Já si ty své protáhla další den, když jsme vyrazily na výstavu Hieronyma Bosche. Zatímco maminku jsem na vlakové nádraží poslala metrem, sama jsem pořádně šlápla do pedálů, aby na mě nemusela moc dlouho čekat. I s podzemním parkováním jsem to nakonec stihla rychleji než to metro.
vjezd do podzemních cyklogaráží 's Hertogenbosch
Nizozemské dráhy mají s výjimkou ceny ve srovnání českými několik výhod. Zaprvé se vám nebojí sdělit nástupiště i několik dní předem. Dále také vypouštějí vlaky do velkých destinací co půl hodiny, takže není potřeba zjišťovat přesné časy odjezdu. O přesnosti jejich jízdy moc referovat nemohu, ale zatím (8 tras) jsem nepotkala zpoždění. Nacpaný vlak oproti tomu jednou a tehdy jednoduše otevřeli první třídu cestujícím z druhé, zatímco platící z první dostali nějaký benefit za způsobené nepohodlí. A funkční wifi také není k zahození. Třeba když přejíždíte nějakou velkou řeku a nevíte, zda to je Waal, Maas, Schelda nebo Rijn.
mapa nizozemských řek (Schelde chybí)
zdroj: mapsofworld
Cestou do ´s Hertogenbosch to byl Waal, ačkoliv ve městě samém jste už i pod Mázou potažmo pod Rýnem. Šelda jako taková sice patří k nizozemským řekám, ale končí už na jihu kousek od Antverp. Jednotný Rýn to vzdává za německými hranicemi a dělí se na několik vodních toků. Waal je jedním z nich. Řeky údajně hrají v mentalitě a jazyku obyvatel velkou roli. Rýn kdysi tvořil hranici Římské říše a území jižně od něj je tak spojováno s radovánkami a holdováním jídlu. Později se také mluvilo o střízlivém protestantském severu a katolickém jihu. Svůj vliv na tom měli samozřejmě Habsburkové, Kalvín a několik Vilémů.
vliv řek na zásadní jazykovou zásobu - jak si kde říct o hranolky
zdroj: wiki
Při teoretické přípravě na návštěvu Vévodova lesa vyšlo najevo, že k největším pamětihodnostem patří nejstarší cihlový dům, radnice a mnoho kostelů. Takové typické nizozemské městečko. S ohledem na přesně naplánovaný program jsme nakonec obdivovaly umně schovaný vjezd do podzemních cyklogaráží u vlakového nádraží, strávily hodinu prohlídkou neočekávaného květinového trhu, shlédly konec slavnostní mše v katedrále svatého Jana včetně průvodu zástupců stavů, využily kohoutu s pitnou vodou a před muzeem Severního Brabantska posvačily mexické tortily s českou čínou.
dřevění panáci prodávaní spolu s velkými pevnými taškami 10 centů za kus
květinový trh
marketing, ďáblovo dílo
svatý Jan ve svátečním
Muzeum bylo hlavním cílem dne. Mezi únorem a květnem v něm probíhala největší výstava obrazů místního umělce celosvětového významu Hieronyma Bosche. Celkem na ní bylo k vidění 17 jeho maleb a o něco více kreseb. Takto velkolepá výstava samozřejmě nezaujala jen nederlandisty z povolání, ale i 421 700 turistů z celého světa. Muzeum místního formátu tak muselo přijmout 250 pracovníků navíc a hoteliéři si v městě se 107 000 obyvateli mnuli ruce. Já si je mnula také, protože koupit lístky na začátku března se ukázalo jako dobrý nápad. Online vstupenky na středověkého hororového mistra byly totiž tři týdny po královském zahájení výstavy vyprodány.


My jsme ale měly štěstí, a tak jsme se mohly zařadit do pomalu postupující fronty kolem obrazů v šerých sálech muzea. Fronta ještě zpomalila, když se před námi objevil triptych s fůrou sena. Poté, co jsem přečetla většinu katalogu a umínila si, že výstavu století už nikdy, dostaly jsme se k obrazu. Na rozdíl od pravé části triptychu jsem nezahořela. Asi proto, že má znalost Bosche se skládala zejména z nejasného povědomí o tom, že jedna spolužačka o něm měla ve druháku referát a že během příprav na kulturní oddíl státnic jsem si jeho jméno zvýraznila v seznamu malířů. Hlouběji jsem se tehdy neponořila, měla jsem poněkud problémy s horkou vodou. Naštěstí jsem tentokrát měla s sebou Nejvyšší, která si ve vlaku študovala příručku o Boschovi, a tak vám mohu nabídnout rychlokurz příšerného malíře.
Hieronymus Bosch ve svém městě
Hieronymus Bosch
- druhá polovina 15. století, datum narození neznámé
- původně příjmením Van Aken, z propagačních důvodů (většina rodiny včetně bratra, otce a strýců byli malíři) se přejmenoval na Bosche, podle města, ve kterém žil
- vyslovovat [bos] = les; ´s Hertogenbosch - ´s (genitiv) + hertog (vévoda)+ bosch (les, dnes jen bos, protože změna pravopisu)
- již ve své době uznávaný a známý (zakázky mimo jiné od Filipa Sličného)
- základní poznávací znak: nestvůry
- náměty: životní pouť člověka (dva obrazy poutníků), lidské neřesti (umírající lakomec váhá mezi cestou k bohu a uplácením démona), ráj (nazí lidé a ovoce), peklo (oblečené nestvůry a plameny), svatí (umírněná kombinace posledních dvou), Bible (narození a smrt Ježíše)
- zdroje inspirace: italští malíři (modrý do dálky se rozprostírající ráj), požár rodného města (peklo), Bible (příšery, témata)
- formát: kusé obrazy a triptychy (ve středověku významné - vyprávějí příběh i lidem, kteří neumí číst)
- pracovní teze: ani paprsek slunce nezasvítí, aniž by to mělo důvod = symboly
- nebezpečí: obrazy pojmenovány podle motivů = zmatek, když něco maloval víckrát nebo to bylo okopírováno
Fůra sena
Tři v jednom. Triptych o ráji, zemi a pekle. Seno jako symbol pozemských statků a tužeb, každý si chce kousek urvat, lační duchovní jej cpou dole do pytlů. Nestvůry táhnou vůz k peklu.  Při zavření se objeví Poutník.
zdroj: wiki
Poutník
Nástrahy životní pouti a šibenice. Bez sovy a žáby, symbolů neštěstí či lidské slepoty.
zdroj: wiki
Loď bláznů
Hřích obžerství. Vařečka jako pádlo nebo kormidlo? Stromový stěžeň a sova.
zdroj: wiki
Zahrada pozemských slastí
Modré dálavy. Pro některé důkaz toho, že byl Bosch adamita. Vynikající peklo s hospodou a hrací kostkou.
zdroj: wiki
Poslední soud
Nebe, pozemský hříšný život, peklo. Italská modrá, požár města. V ráji jeho pozemská představa a nahoře „tunel“ do dalšího opravdového ráje.
zdroj: wiki

Smrt a lakomec
Původně chtěl lakomec uplatit smrt a bral peníze od démona, nakonec to Bosch změnil.

zdroj: wiki - k nahlédnutí i infračervená verze 
Pokušení svatého Antonína
Světec je tu hned čtyřikrát. Triptych zobrazuje, kolika způsoby byl pokoušen ďáblem.
zdroj: wiki
Příchod duší do Empyrea
Mnohem méně známý. Duše stoupají s pomocí andělů k ráji, na konci tunelu je někdo očekává.
zdroj: wiki
Jelikož jsme po Fůře sena usoudily, že nechceme strávit fůru času přešlapováním ve frontě, absolvovaly jsme zbytek trasy normálním tempem. S láskou jsem vzpomínala na jednosměrný Dům Anny Frankové. Tady se dal sál obejít třemi způsoby a vyvolávalo to akorát zmatek. Naopak příjemná byla promítaná videa s detaily obrazů nebo výsledky jejich nasvícení infračerveným světlem.
Bossche bol, kterou jsme opomněly vyfotit.
zdroj: SashimiGirl
Po naplnění duše jsme ještě naplnily žaludek typicky jižní pochoutkou Bossche bol (Boschská koule), která nestřídmě spojovala odpalované těsto, šlehačkovou náplň a čokoládovou polevu. Následně jsme usedly do vlaku, překonaly Waal, Maas i Lek a vystoupily v Utrechtu.
Oude gracht Utrecht
V Utrechtu jsem samozřejmě nebyla poprvé. Byla to má třetí návštěva tohoto města a vlastně i tohoto nádraží. Co jej pamatuji, tak se rekonstruuje. A co si pamatuji, panuje v Utrechtu holandské počasí. Poprvé jsem totiž město navštívila se svým kamarádem do deště, takže jsme si užili šedou skenérii a chlad.
Opravdu nebylo o co stát.
Jenomže s Nejvyšší deštivé heslo „zapaříme v Utrechtu“ nehrozilo. Díky zkratce přes nekonečné nákupní centrum jsme pravděpodobně minuly modrou mešitu, ale zase se nám podařilo natrefit na plaketu královských dodavatelů. Ty jsou k vidění zejména v Den Haagu, takže tady mě poměrně překvapila.
označení dodavatele královského dvora
Směrová orientace je při turistické návštěvě Utrechtu poměrně jednoduchá. Ke třem základním pamětihodnostem patří Dóm, grachty a kostel(y). Dóm se dá díky výšce těžko minout a grachty s kostelem jsou hned vedle. Na rozdíl od září byly všude otevřené zahrádky restaurací, takže cesta barevným tunelem k desce s kresbou použití nakládacího jeřábu, byla trochu komplikovaná. Nakonec jsme ale dorazily i k Dómu (Domtoren), který je označován jako největší kostelní věž v Nizozemsku. Zvláštností je, že stojí kousek od katedrály svatého Martina, ke kterému dřív patřil. Bouře totiž v 17. století poničila hlavní loď katedrály natolik, že ji už neopravovali a ponechali jen příčnou loď. Jak katedrála, tak věž jsou přístupné a katedrálu není radno minout. Utrecht byl totiž až do 16. století biskupským městem, takže katedrála byla stavěna jako katolická. Po obrazoboreckých bouřích, kdy kalvinisté upravili svatostánek k obrazu svému, jim byl předán. Vitráže v oknech si nechali, ale obličeje svatých na sochách rozbili.
nová barevná variace
Tentokrát jsme tam nebyly samy,
Dóm
Katolické vitráže jako riziko podnikání.
V okolí katedrály není špatné navštívit nepříliš významnou sochu jednoho z bývalých vládců města, která se vyznačuje postupně ubývajícím alobalovým obalem na meč. Hned vedle věže je také malá zahrada s květinami určená k odpočinku. Za pozornost stojí i socha muže na koni s názvem Willibrord. Willibrord byl misionář, který založil jednoho z předchůdců katedrály svatého Martina a poměrně úspěšně obracel Frísy na víru. Jedním z dokladů úspěchu je i to, že se dožil vysokého věku a zemřel nenásilnou smrtí. Svatý Bonifác tolik štěstí neměl. Jako kuriozitu bych kromě sošky bezejmenného dítěte na koni označila i zdejší krásné turistické informační centrum (VVV), které nabízí 100+1 předmět ve tvaru Domtoren. U mě vyhrála pečící forma.
zahrádka u Domtoren
alobalový meč 2014
alobalový meč 2016
záhadná free soška z Utrechtu (po identitě pátrám)
Pokud zatoužíte po troše moderny, není od věci prohlédnout si budovu radnice a pokusit se najít uličku obrazů (pravděpodobně Zakkendragersteeg).
Radnice. Architektura odráží byrokratickou funkci budovy.
pouliční umění
I ulička obrazů se rozrůstá.
Ačkoliv jsou grachty ve městě králičí slečny Miffi (konijntje Nijntje ) krásné, rozhodly jsme se s ohledem na prudký nárůst kriminality ukázat městu záda a vrátit se zpět do bezpečnějších amsterdamských vod. 

Žádné komentáře:

Okomentovat