Eerste schooldag

Ráno mě probudil hluk. Nebyla to hudba, která mi dělala společnost během první noci. Nebyli to ani hluční sousedé. Bylo to horší. Vzlétající letadla kombinovaná s dělníky na stavbě. Sice je pravda, že nejsou přímo pod mým oknem, ale jestli před oknem nebo za rohem není u sbíječky takový rozdíl. Pokud ale platí poznatky učiněné tento víkend, tak mají v sobotu, neděli a v pátek od pěti volno. Zvuky a tenké stěny jsou ostatně pro mé bydlení a možná i pro bydlení v Nizozemsku obecně charakteristické. Mým štěstím je, že nemám pokoj u koupelen, takže mě neruší splachování ani sprchování. Nežádoucím hlukem je tak především průvan, který v některých chvílích dosahuje neuvěřitelné zvukové síly, připomínající vysavač či ždímačku.

Dopoledne jsem během čtení na hodinu dosyta využila svého křesílka, přemístěného k radiátoru tak, aby se na něj daly dát nohy. Knihy z knihovny našly místo na krátkém parapetu nad ním. K tomu jsem se inspirovala během úklidu, protože při drhnutí parapetů (skvrny od hrnků nakonec spadly do kategorie čistá špína) jsem měla možnost zahlédnout jiné parapety a zjistit, že někteří lidé na ně pokládají různé věci od lamp přes kartáče až po květiny. Já se ale budu držet knih a čtecí lampičky.

Protože jsem nestihla arrival day, musela jsem se hlásit na studijním oddělení. Cestou do školy jsem vymyslela čtvrtou teorii své nejisté chůze a to podrážení nohou větrem. Vůbec je vhodné pozorovat rozpuštěné vlasy dívky před vámi, protože aspoň víte, ze které strany se to do vás za rohem opře.

Nazývat studijní oddělení VU oddělením je poměrně obtížné. Oddělené totiž vůbec není. Prostě dlouhá přepážka, za kterou sedí osm lidí a kousek vedle vyvolávací systém s lístky. Před ním osoba, která mě zdraví. Rychle si vybavím počet anglicky hovořících lidí, se kterými jsem měla tu čest a podle velikosti postavy usoudím, že to musí být ten Polák, co jsem ho potkala první den. Moc jsme si nepopovídali, ale známá tvář přeci jen zahřála u srdce. Rozdíl mezi VU a mou alma mater je totiž značný a bohužel pro mě v tom negativním směru. VU je velká. Obrovská. S otevřeným prostorem. Bez plánků. Obsahuje spoustu mladých lidí. Což pro mě je kombinace značně nemilá. A to se prosím nacházím pouze v hlavní budově, do vedle stojících fakult jako jsou právnická a podobně jsem ani nepáchla. Jenom hoofdgebouw má asi patnáct pater a čtyři křídla, přičemž knihovna zabírá odhadem šest pater. V tomto oceánu lidí a hluku jsem si tedy před bojem s lístečkovým systém ráda vyměnila dojmy z víkendu se svým kotětem. Na obrazovce jsem nakonec zvolila, že chci mezinárodní záležitosti a po chvíli váhání upřesňující kolonku potvrzení dokumentů. Úmysl byl správný, ale východisko chybné. Takže mě paní po chvíli poslala zpět k automatu. Zádrhel byl v tom, že jsem mu rozuměla. Takže jsem zvolila z nabídky pro nizozemské studenty, zatímco na mezinárodní oddělení pro mezinárodní studenty se musí z anglické nabídky. Inu, na druhý pokus to vyšlo, dostala jsem svou VU kartu (SIM karty a slevové kartičky do Albertu se očividně rozdávaly jen v pátek) a potom byla dlouho červená kvůli paní, která neskrývala nadšení nad mou nizozemštinou.

VU karta a dvojjazyčný návod k použití

Když už jsem byla ve škole a měla před hodinou čas, pokusila jsem se koupit si druhý vánoční dárek. Pokus se nezdařil, ale možná si jej nechám univerzitním obchodem objednat.

Registrace v knihovně poté, co jsem ji našla, dopadla dobře. Ono najít knihovnu není až tak těžké (šest pater je šest pater), ale najít pracovníka knihovny nebo nějakou centrální recepci, byl poměrně oříšek. Veškeré informace, které jsem o knihovně během prohlídky obdržela byly: „Tady je knihovna. Výtahy nejezdí do všech pater. Můžeme používat požární schodiště.“ Žluté místo s výtahy jsem si zapamatovala, ale ouha, za ním byla jen počítačová studovna. Zkusila jsem první patro, kde jsem také neuspěla, a tak jsem si užila možnosti vyjít po schodech až do třetího, kde konečně byl pult informace a u něj knihovník. Ten mi poté, co jsem z telefonu vylovila poštovní směrovací číslo a rozhodla se ho naučit zpaměti, aktivoval kartu pro knihovnu a já akorát stihla výtah do 14. patra. Kód HG 14A28 je totiž třeba číst jako hoofdgebouw, patro 14, křídlo A, učebna 28. S H jsme posléze ocenily výhled ze čtrnáctého patra, podělily se o zkušenosti (kam s odpadem, kde je černý trh s koly, jak s jízdenkou) a vyrazily vstříc učebně s „kulatým“ stolem. Šedovlasá profesorka vypadala dostatečně povzbudivě, abychom dokázaly vejít. Kromě nás tam byla ještě jedna slečna a vzápětí se připojily další dvě. To bylo vše. Navzájem jsme se představily (2 Erasmus, 2 pre-master z toho jedna z Rumunska a jedna oprávněná 2. ročník nederlandistiky), podebatovaly, poslechly si přednášku a šly domů. Hoorcollege by v tomto směru tedy šly. Minimálně v podání a přednesu jihoafrické profesorky, kterou shodou okolností budeme mít zítra znovu. Tentokrát na UvA (Universiteit van Amsterdam) v rámci předmětu Jihoafrická literatura. Porozumění rodilým spolužačkám bylo o něco horší. Mluvily rychle. Hodně rychle. Cestou zpět jsem si ověřila, které stání pro kolo je to mé. Teď ještě sehnat to kolo. Ale černý trh mě až tak neláká. Policejní výprodej na druhou stranu by mohl být nepříjemně rychle vyprodán. Možná rychleji než protiletadlové špunty do uší v nedaleké HEMě, kde H, bydlící v osmém patře, uchvátila z regálu poslední.

Na závěr jedno video o tom, jak vypadá nizozemská tramvaj. Pro přehled stačí první minuta a něco. To pípání se ozve pokaždé, když někdo přiloží jízdenku ke čtečce.