Het is al!

Každý správný holandský rozhovor obsahuje alespoň jednu nebo dvě věty o počasí. Teď je zataženo, zatím nepršelo, dopoledne dokonce svítilo slunce. Jako by mi to dělalo natruc a pokoušelo se dehonestovat mé vzdělání. Před každým, kdo je tu na návštěvě, se naparuje, jak je v Nizozemsku krásné počasí a sotva dotyční přejedou hranice, už je tu opět má odbornost. Mohu si alespoň gratulovat, že už dva nebo tři dny fouká jiným směrem a já nejsem nucena naslouchat líbezné melodii motorů letadel.

letadla nad Uilenstede

Po prvním dnu, kdy jsme se seznámily s profesorkou, kterou budeme následující čtyři týdny vídat, jsem se ohledně školy trošičku uklidnila. Ne moc, protože požadavky jsou pro mě enormní, ale aspoň jsem se ujistila, že paní nemá potřebu si na studentech hojit ego.

Výuka probíhá jinak, než jsem zvyklá. Zatím bych vyzdvihla skutečnost, že program je známý v hlavních bodech dopředu. Přednášky spíše nastiňují situaci a nejdůležitější body, zpětně jsou na Blackboardu dostupné prezentace s odkazy na rozšiřující materiály. Rozdíl mezi seminářem a přednáškou je markantní (ale pozor, to byl poslední dva roky i u nás), očekává se spolupráce a diskuze. Je třeba hodně číst, úkoly jsou praktické, mají pevné datum odevzdání. První poslaný úkol byl schválen, sice mi dalo trochu práci, než jsem dešifrovala způsob oprav (Je rozdíl mezi kroužkem a podtržením? Jedna fajka je dobře a dvě jsou co?) a rozluštila poznámky (výsledek byl welk a haar), ale nakonec se povedlo. Na příště máme hledat znaky postmodernismu v knize Het lied van schijn en wezen, které jsem si vyrazila naskenovat do knihovny. 

výhled na sousedy v noci

Nejprve jsem zjistila, že automat na stěně má problém s mou kartou a odmítá mi dovolit nahrát si peníze na tisk. Vzhledem k tomu, že jsem to stejně jenom zkoušela, mi to zatím nevadilo, ale přidala jsem to na seznam věcí, kterým se musím věnovat (už je tam třeba internet na VU, nalezení koštěte a mopu, koupě poličky do sprchy, router). Po literatuře jsem ze sedmičky sešla do dvojky, abych si knihu půjčila. Na počítači jsem zjistila, že je v devítce, a protože ve dvojce výtahy nestaví, a mně se nechtělo jedno patro vyjít a potom se k někomu namáčknout do výtahu, pustila jsem se po schodech. Systém výtahů jako takový byl pro mě nějakou dobu hádankou, přestože v přízemí a na každém patře bylo jasně označeno, kde výtahy zastavují a kde ne. Můj problém však spočíval v neschopnosti přivolat si výtah. Až po konzultaci s anglicky mluvící slečnou mi došlo, že jsem se ustavičně pokoušela odjet z neobsluhovaných pater. (K dalším drobným úspěchům tohoto týdne patří i první vynesení odpadků.)

"nouzové" schodiště, jiné není

V knihovně v devátém patře jsem knihu našla, ale scanner ne. Měla jsem čas a pustila se tak do vypisování znaků. Byly čtyři hodiny, já si užívala výhled z knihovny i pohodlnou kancelářskou židli. Jediné, co mi vadilo byla slečna vedle mě. Sice jsem na ni přes přepážku neviděla, ale její chroupání mrkve se přehlédnout nedalo. 

Když už jsem si myslela, že mě do hodinky vyžene chlad (jedna z nevýhod prosklených budov) přišel za mnou chlapík a něco řekl. Protože jsem nestihla začátek promluvy, chytla jsem jenom slovo sluiten (zavřít). Požádala jsem ho, aby mi to zopakoval, což si vyložil jako pokyn k překladu a dostalo se mi anglické informace o tom, že za deset minut zavírají. Nevěřícně jsem se na něj chvíli dívala, potom jsem ofotila poslední strany knihy a vypotácela se ven. Zavírají. Knihovnu. Univerzitní. Ve čtvrtek. V pět? Nemohla jsem tomu uvěřit, takže jsem amod konzultovala internet. Odpověď byla jasná. VU důrazně rozlišuje studijní místa a knihovny. Knihovny zavírají klidně v pět nebo v sedm. Studijní místa mají ve všední dny do půl jedenácté. Škola ušetří a studenti nepřijdou zkrátka. Teď ještě zjistit, zda mohu prezenční knihu studovat ve studovně.

Šetří se samozřejmě všude. I v domečku mysleli na lidské nedostatky a rozhodli se bojovat proti zbytečným ztrátám energie vzniklým zapomenutím na zhasínání světel instalací senzorů do společných prostor. Mají jen jeden nedostatek. Když jdu na záchod, což jsou třetí dveře v řadě, rozsvítím cestou i ve sprše a v koupelně. 

výhled z knihovny (9. patro)

knihovna od regálu s dějinami nizozemské literatury

Z výše uvedeného je vidět, že pokud se nemusím zrovna věnovat něčemu jinému, tak čtu. Momentálně mám za sebou postmodernistický román o 87 stránkách a válčím s knihou Stemmen uit zee na Jihoafrickou literaturu (395/667). Do úterý to možná stihnu. Kniha je mimochodem vynikající. Pokud jste měli rádi plavčíky nebo Robinsona, tak by vás mohla zaujmout. Je o počátku Kaapské kolonie na mysu Dobré naděje. Bohužel není přeložená do češtiny, ale soudím, že v angličtině by měla být dostupná.

kulturní poznámka číslo 3: Letáčky nebrat. Vždy ze soucitu 

s rozdávajícími beru všechny mně podávané papíry a po stovkách 

metrů je vyhazuji do koše. Tímto stylem jsem postupovala 

i na místním nádraží, ale ejhle, místo nabídky jazykového 

kurzu na mě začal mluvit text: „Mám dvě děti, nemám…“

Erasmus samozřejmě (bohužel, bohudík) není jen o škole. Navázání kontaktů, přátelé na celý život, výměna zkušeností a tak dále a tak podobně. Pro mě to samozřejmě není až tak jednoduché. Trpím chorobnou potřebou nevnucovat nikomu svou přítomnost, zejména pokud by to mělo znamenat, že budu mluvit anglicky. Nicméně i přesto, že nejsem zrovna společenský tvor, seznala jsem ve středu cestou ze školy, že situace je poněkud tristní. Nizozemští spolužáci, kteří se v úterý rozrostli na neuvěřitelný počet dvaceti kusů, zatím neměli potřebu s námi prohodit ani slovo a spolubydlící mám schopnost míjet. Ne, že by mi při představě dalšího večeru s jednou žárovkou, protože Patovo pondělí je očividně jindy než mé pondělí, bylo úzko, ale pro jistotu jsem intenzivně myslela na to, že nemohu čekat po týdnu zázraky a že i souhlasné supění cestou do sedmého patra na otázku paní, zda jdu až z přízemí, se jako kontakt s domorodci počítá. Nicméně po příchodu na pokoj mě čekalo překvapení. Lampa měla všechny žárovky, svítila a na stole mě čekal vzkaz od opraváře uvezený nejznámější českou větou. 

milostné dopisy s údržbářem

nejslavnější česká věta

Po hovoru s Brnem jsem se chtěla ponořit do úpravy zápisků, ale vytrhlo mě klepání na dveře. Rakouská slečna, se kterou jsem se seznámila při úklidu koupelny, mě zvala na filmový večer. Promítat se měl Eurotrip. O tomto filmu vím jen to, že v něm měl jednu davovou scénu učitel ze střední školy, ale po dlouhém váhání jsem se rozhodla, že už je stejně deset a někdy se začlenit musím. Navíc slečna slibovala popcorn, takže nebylo co řešit.

Po příchodu do společných prostor (předkuchyně se skříňkami, lednicemi a mikrovlnkou, kuchyně, jídelna s velkým stolem a pokoj s gaučem) jsem měla možnost sledovat výrobu popcornu z kukuřice v pánvi. A zároveň i postupnou výrobu pro mě neustále nezvyklého kuchyňského pořádku. Pokud se nepletu, tu pánev jsem v kuchyni potkala ještě dnes. Film byl nakonec změněn a mně se podařilo udržet pozornost poměrně dlouho. Určitou roli v tom hrála skutečnost, že film byl německy s anglickými titulky. Raději jsem se slečnou nepodělila o skutečnost, že jméno Juli (červenec), které se jí líbí je možná důsledkem otroctví (úterní přednáška). Poté, co si vedle sedící neuroněco, co se mnou možná bydlí na patře, zapálil druhou snadcigaretu, jsem dospěla k tomu, že socializaci bylo učiněno za dost a šla se uložit.

výhled na sousedy ve dne (ten černý čtverec nebyla zhasnutá okna)

Bohužel spolubydlící nejsou jenom na zábavu. Ačkoliv se s nimi samotnými skoro nepotkávám (koncentrují se očividně v kuchyni po desáté večer), s jejich pozůstatky jsem ve styku prakticky denně. Tu je to smrad cigaret v ráno v kuchyni, tam konstantně neumyté nádobí, onde neuklizené společné prostory a samozřejmě lednice. Moc místa v ní nepotřebuji, ale poličkou nepohrdnu. Holandský sýr ze slevy, čerstvé mléko v kanystru, vla a zelenina se tam tak akorát vejdou. Jenomže polička bohužel nikde volná nebyla. Obtíže těch, co přijeli do zabydleného místa. Po dvou dnech se mi podařilo vypozorovat, že v jedné lednici jsou dva spodní zeleninové šuplíky volné. Po důkladném prozkoumání jsem se rozhodla si je zabrat. Samozřejmě to nešlo jen tak. Bylo třeba nasadit rukavice a pustit se do boje s něčím, co do těch šuplíků vyteklo tipuji tak před měsícem. Po půl hodině urputného boje chemickými zbraněmi jsem utrpěla vítězství, naplnila šuplíky a rozhodla se trochu zapracovat na veřejném blahu a jen tak rychle, zbytkem vody, vytřít mikrovlnku. To jsem si naběhla. Když jsem vodu odnášela, byla temně černá a plavaly v ní kusy uhlí. Já jsem si zaplavala v troše vlastního pračlověka, když jsem o den později zjistila, že MÉ jídlo, bylo z MNOU vyčištěného šuplíku, přesunuto jinam. Nicméně vědoma si práva na své straně (koloniální literatura) začnu ve chvíli, kdy se má stáda skotu rozšíří, bez výčitek svědomí uplatňovat zákonný nárok na neprávem zabrané území.

dva litry mléka a nizozemský magazín Albert

Další dny probíhaly ve znamení shánění kola, což ukouslo velké množství mého času, ale i tak se mi podařilo postupně zútulňovat mé bydlení. Po neúspěšném boji s routerem jsem připevnila drát od internetu nad dveře, aby nepřekážel na zemi. Potom jsem pověsila vlajku, protože mi došlo, že jestli ji budu věšet sama teď nebo sama za týden, tak v obou případech bude nakřivo, takže není důvod si s tím moc lámat hlavu. Otevřela jsem tedy žluté vajíčko z Kindervajíčka, kam jsem před odjezdem dala připínáčky, přibližně odhadla budoucí pozici, zabořila se nohou do matrace v místě s poruchou roštu, pokusila se zabodnout připínáček do stěny, neuspěla a jala se hledat kladívko. Obvykle používaný tlouček na maso jako vegetarián nevedu. Stejně tak se v mém příbytku nenacházelo dřevěné prkýnko, které mi obvykle nahrazuje tlouček. Po důkladném zvážení možností jsem si uvědomila, že jako kladívko by mohl skvěle posloužit můj zámek na kolo. A taky že ano. Akorát se mi vešel do dlaně, umožňoval míření, byl kovový a měl sílu. Vlajka tedy visí, nakřivo, ale pevně.

Rozradostněná dvěma úspěchy jsem provedla inspekci postele, identifikovala problém, vyšroubovala dva šroubky, ukradla z torza roštu na chodbě chybějící plaňku, vše došroubovala zpět a užívala si normálního lože. Ke zlatým ručičkám už mi chybí jenom vyčistit sifon v umyvadle. Ale to si ještě rozmyslím.

vlajka před stažením

vlajka po vyvěšen

zámek a kladívko v jednom

Sociální okénko

V devět ráno jsem se seznámila v kuchyni se sympatickou slečnou. Tedy seznámila, ona pila vodu a já čekala na čaj. Po chvíli jsem ji potkala v koupelně (já pila vodu a ona si čistila zuby). Usoudila jsem, že jde o neznámou poslední obyvatelku mého patra a předsevzala si zapamatovat si její jméno. Potom jsem uviděla svůj kartáček na poličce. Poznám ho, protože si kupuji vždy stejný a navíc ho na poličku pokládám vždy tak, že jeho štětinky jsou absolutně mimo poličku. Slečna odešla a já chtěla zapomenutý kartáček vrátit do kelímku. Nebyl tam. Můj suchý byl na svém místě. Škoda, že slečna prohlásila, že je jen na návštěvě. Byla mi ona i její kartáček sympatičtí.

Také jsem to ráno podnikla další důležitý krok v seznamování. Během dlouhé chvíle s rychlovarnou konvicí jsem prošla národnosti a data narození obyvatel domku vyvěšené na zdi. Tři v březnu, Čína, Španělsko, Německo, Británie, Litva, Belgie a další. Na jména času dost.