úterý 9. února 2016

Hond, muizen, ijsbeer en olifant

Člověk se nejprve naučí sčítat, potom odčítat, následně násobit a nakonec dělit. Takže jsem zjistila, kde je P. C. Hoofthuis, jak tam dojet tramvají, jak jezdit na kole ve víkendovém provozu v trekovkách a dnes jsem svá studia završila polední návštěvou Amsterdamského centra v podpatcích. Pro případ, že by se mi cesta protáhla, jsem si na ni dala čtyři hodiny s tím, že se zajdu podívat do hlavní knihovny na výstavu Gerard Reve, na hranolky a když si trhnu rychlostní rekord na osmi kilometrech, tak si budu před hodinou číst.
Když si nevíte rady, pomůže Bakker Bart.
Začátek cesty byl velmi nadějný. Podařilo se mi trefit správný cyklistický pruh i směrovku, takže první zastávka proběhla až na křižovatce u dvou pekařství. Chvíli jsem uvažovala, že zajdu na snídaní, ale nadšena pohybem jsem provedla kvalifikovaný odhad, vybrala směr a jela. Mé další směřování bylo dílem náhody, protože jsem odbočovala zásadně ve chvílích, kdy kolem nikdo nebyl. Takže jsem jela většinu času jela rovně. Párkrát mě napadlo, že bych měla zastavit a zorientovat se, ale hnaná nadšením, představou „za rohem, za který stejně neodbočím“ a myšlenkou „stejně je to pořád rovně“ jsem pochopila jedno noční bloudění tímto městem. Ono je to totiž krásné, jen tak si jet ulicemi a neřešit kam. Tehdy jsem to pravda řešila, protože jsem za předchozích pět dnů měla v nohou přes 400 kilometrů, takže na vyhlídkové jízdy mě tu noc zrovna neužilo. Když jsem dnes nakonec usoudila, že je opravdu čas zjistit, kde se nacházím, protože s mým štěstím jsem se viděla na půli cesty mezi Amsterdamem a severním pólem, uviděla jsem Bakker Bart. Bakker Bart je od jednoho odpoledne v Utrechtu útulkem pro ztracené a zmoklé cyklisty. Kromě horkého Chocomel a tradičního pečiva mají také funkční wifi zdarma. Co víc si přát, když člověk ráno nesnídal a mapu stále nemá. Možná vědět, že slagroomsoesjes (mnou chápáno jako šlehačkové pečivo) nejsou ze šlehačkového těsta, ale jsou šlehačkou záludně plněné.
Jen škoda, že neměli originál Chocomel hrníčky.
V pekárně jsem zjistila, že jedu správně. Mohla jsem si dokonce vybrat ze dvou možných pokračování trasy směr centrum, takže jsem si jednu přibližně zapamatovala, odemkla kolo a vyrazila pro jistotu úplně jinudy. Naštěstí jsem poznala Pijp, přejela na druhou stranu kanálu, uvědomila si, že to, co jsem viděla, bylo Rijksmuseum, vrátila se za vodu, zapochybovala, zda je to Rijksmuseum, ujistila se, že ano, jenom jedu z divného směru, pustila se podle směrovek k nádraží, ztratila směrovky, ztratila pruh pro cyklisty, našla směrovky a u mostu kousek od knihovny našla i svůj jízdní pruh. Posledním vítězstvím byl nález parkovacího místa.
OBA (Openbaar bibliotheek Amsterdam)

Parkoviště na kola pod hlavní knihovnou. Systém řazení jsem neodhalila.
Budova Amsterdamské veřejné knihovny (OBA, Openbare bibliotheek Amsterdam) byla otevřena 7. 7. 2007 a nalézá se poblíž hlavního nádraží. Kromě výprodeje kol pořádaného dvakrát měsíčně v podzemní garáži amsterdamskou policií, se zde konají nejrůznější výstavy, besedy a programy. Kdo byl během posledních pěti let v knihovně, ví, o čem mluvím. Já jsem si sem také nešla půjčit knihy. Ani na toaletu (20 centů, studená voda, paní u stolku si četla knihu), ani na internet. Mým cílem byla výstava o nizozemském spisovateli Gerardu Revem, doporučená během přednášky o literatuře po roce 1920. Než jsem se k ní však dostala, chtěla jsem ještě vidět Het Muizenhuis a výstavu fotografií De hond in de pot.
výstavka dětských knih v OBA
Protože lední medvěd.
Protože slon.
Jsem škytavka, nadskakuji a píchám, rachotím a tikám, koktám ti v krku, narážím do tvého krajíce (velmi doslovný překlad).
De hond in de pot (pes v hrnci) je výstava fotografií, které doslova zobrazují nizozemská přísloví. Od češtině velmi podobného met zijn hoofd in de wolken (s hlavou v oblacích), k lehce pozměněnému  als een olifant in de porseleinkast (jako slon ve skříni s porcelánem) až k pro nás nepochopitelnému psu v hrnci. De hond in de pot vinden (najít psa v hrnci) znamená přijít někam ve chvíli, kdy už je po jídle. Dá se použít v širším významu, pro který se hodí výraz: Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Fotografie pocházejí ze stejnojmenné knihy autorek Toscy Lindeboom a Annetty Wiesman, která obsahuje padesát takto zpracovaných přísloví. Možná si ji jednou zajdu do knihovny prolistovat, protože ač mi přijde velmi zajímavá, plýtvat na ni jednu z mých 50 možných výpůjček se mi nechce.
Pes v hrnci je přibližně variace na: "Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí."
slon ve skříni s porcelánem
De hond in de pot (Tosca Lindeboom, Annette Wiesman)
met zijn hoofd in de wolken (s hlavou v oblacích)
I Het Muizenhuis má svou knižní předlohu. Spíš bych měla napsat, že sloužil jako model pro fotografie do knih Karin Schaapman, které vyprávějí příběh dvou myší Sama a Julie. Myší dům je vystavený v dětském oddělení hlavní knihovny a najdete v něm stovku nejrůznější místností od sklepu s vínem, přes prodejnu látek či cukrovinek až po pracovnu s knihami. Všechny místnosti jsou do detailu propracované, takže v nich můžete najít plakát Beatles, dinosaura, banánovku či krabici IKEA. Kniha vyšla i namluvená, ale domnívám se, že v tomto případě je vizuální doplnění nezbytné. Na stránkách projektu je i popis, jak některé elementy domu vznikaly.
Mortimor mi sdělil, že odmítá nadále bydlet v kabelce.
Nepovolil, ani když jsem se ho pokusila obměkčit návštěvou cukrárny.
Jako mor. Horší než krysy. Prostě všude.
Het Muizenhuis (Karina Schaapman)
„Muzeum“ Gerarda Reveho ve druhém poschodí je ve srovnání s Het Muizenhuis nudné. Pět vitrín s knihami v nejrůznějších vydáních, citáty autora a jeho rukopisy. Pokud přesto máte vztah k nizozemské literatuře, rádi se díváte na artefakty z něčího života, nečitelné dopisy, vlasy v pytlíčku, kalamář či seznam věcí na cestu, tak mohu doporučit. Mě nejvíc zaujal článek v časopisu Elsevier, který popisuje všechny domy, ve kterých Reve kdy bydlel. V průměru se totiž stěhoval každé čtyři roky.
Reve museum v OBA
seznam věcí, které spisovatel Reve nechce zapomenout při cestě do vlasti
tři varianty začátku nejznámější nizozemského poválečného románu De Avonden
článek v časopisu Elsevier o bydlištích G. Reve
Criterium, jeden z důležitých literárních časopisů
Když jsem se dostala z knihovny, měla jsem tak akorát čas na hranolky. Ne, že bych měla až takový hlad, slagroomsoesjes vykonaly své, ale od hranolek trefím ke škole. A hranolky jsou v centru. Takže podle směrovek směr centrum, ztratit směrovky, ztratit odvahu odbočit na jedné křižovatce, odbočit hned na další, podivit se, že jedu stejnou ulicí, kde je škola, říct si, že se tedy po ní projedu přes centrum, uhnout couvajícímu autu, uvidět svéráznou (nic není ošklivé) budovu, státi se Tomášem a nakonec uvěřit, že jsem se nějak octla tam, kde jsem potřebovala, i když podle mého názoru to mělo být tak kilometr ode mě. S ohledem na začínající déšť jsem se vydala za stravou duševní a uspořené peníze se rozhodla věnovat na pořízení žárovky. O běhacích pásech a rotopedech, kolem kterých jsem prošla cestou do knihovny, zase někdy příště, protože jdu hledat obchod s věcmi z druhé ruky, abych si tam koupila nástěnku. Když jsem se totiž lehce zmoklá vrátila z centra (samozřejmě jsem celou dobu věděla, kde jsem, kam odbočit a kam ta cesta vede), tak na mě u dveří čekal pohled ze země sněhu a mrazu.
má dvě milovaná básnická střeva

"Was ik maar gelukkig, in plaats van bekend en goedbetaald."
Kéž bych byl šťastný, a ne známý a dobře placený.

"Je kan weg moeten omdat je ergens heen wil, maar je kan ook weg moeten omdat je ergens vandaan wil."
Můžete muset jít, protože chcete někam jinak, ale můžete také muset jít, protože chcete odněkud.

"Nooit zeggen: `Ik heb geen geld`. Je moet altijd zeggen: `Daar kan ik op het ogenblik het geld nog niet voor vrij maken.`"
Nikdy neříkej: "Nemám peníze." Musíš vždy říct: "V tuto chvíli na to nemohu uvolnit žádné peníze.

"Overmorgen is God jarig, maar van mij krijgt hij niks, Kerstmis kost me zo al zat genoeg"
Pozítří má bůh narozeniny, ale ode mě nic nedostane. Vánoce mě i tak stály dost.
Reve

Žádné komentáře:

Okomentovat